Tahle postel je příliš krátká – recenze

O chorvatské dramatičce Nině Mitrovič toho v Čechách mnoho nevíme, a tak mi název první u nás uváděné hry Tahle postel je příliš krátká evokoval spíše nějakou bulvární zápletku. Nic lechtivého se ovšem nekonalo, naopak. Hra je to velmi moderní, zvláštní jak obsahem, tak formou. Každá z věcí, ale i postav má v ní svůj velice konkrétní, téměř banální význam, ale zároveň slouží i jako symbol.

Základní zápletka hry se odvíjí od inzerátu smrtelně nemocného muže, který touto cestou hledá někoho, komu by vypověděl svůj příběh. Na inzerát zareaguje mladá žena, snad proto, aby v příběhu neznámého nalezla únik ze svého neuspokojivého života. Příliš krátká postel, resp. typové nemocniční lůžko, z něhož přečnívají nohy, působí jako zároveň jako symbol – patrně nikdo z nás se nedokáže uspokojivě vměstnat do života, který mu osud nabízí.

Scénograf Tom Ciller vytvořil jako základ scény horizontální pult s mnoha kohoutky a mohutnou soustavou potrubí, která se táhne napříč celou scénou. Toto odcizené prostředí, které evokuje nehostinný veřejný prostor, se v průběhu děje proměňuje v ošuntělý bar, kde Irena pracuje, nemocniční pokoj či abstraktní, nepříliš vlídné místo k životu. Zneklidňující atmosféru dokresluje hudba Petra Kofroně.

V tomto prostředí se pohybují jednotlivé postavy, které tak – pouze proměnou partnerů v dialogu volně přecházejí z jednoho prostředí do druhého. Vzniká jakási časoprostorová smyčka. Dialogy, v nichž se mísí banalita každodennosti s filozofickými promluvami, tak můžeme chvílemi pokládat za vnitřní monology postav. Je to zneklidňující, protože neuchopitelné.

Herci pod vedením Martina Čičváka promyšleně budují typologii jednotlivých postav. V centru pozornosti stojí konfrontace starého muže, který se snaží smířit s neodvratným osudem, a mladé ženy, která své místo v životě teprve hledá. Lucie Žáčková Irenu modeluje v kombinací křehké neurotičnosti spojené s tvrdohlavostí a touhou po svobodném životě. Přitom sama netuší, co vlastně chce, a navíc jí do pokusů o vlastní život stále zasahují její blízcí. Ať je to její matka, notorická alkoholička (Lenka Skopalová), balancující mezi rozmarnou sebezhlíživostí, ostnatými kritikami všech kolem sebe, unavenou touhou po spočinutí a záchvaty mateřské lásky.

Petr, Irenin milý Matěje Dadáka, s vášní pro technické výdobytky, je mužem ostrých střihů – chvíli chlapsky rozhodný, ale vzápětí až dětsky bezradný a žárlivý. Hádky a neporozumění se v jejich vztahu střídají s intimními okamžiky spřízněnosti, a poukazují na mnohá problematická partnerství dnešní doby, v nichž lidé nemohou být ani spolu ani bez sebe.

Podobně je to i v dalších naznačených vztazích – ženatého doktora a sestřičky (Jan Hájek a Dana Marková), či osudu Sheily, Ireniny kolegyně z baru (Dana Černá), žíznivě, ale marně toužící po vhodném partnerovi.

V této konstelaci se zdá umírající Tom (Vladimír Kratina) nejvyrovnanější, dokáže ty zmatky ostatních glosovat s nadhledem a skeptickým humorem, ale jen on sám ví, jak je těžké stát tváří v tvář bolesti a smrti. Ne nadarmo právě jeho ústy zazní poselství z bible: Všechno má svůj čas. Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas... Nová inscenace Činoherního klubu je novou barvou v repertoáru divadla. Je to pozoruhodné, ale zároveň náročné divadlo, takže ne každý divák bude ochoten je přijmout.