Tanec, dokumentární divadlo, rokenrol, Čína a Česko

Režisérka Jana Svobodová spolupracovala s tanečnicí Wen Hui už v minulosti. Living Dance Studio hostovalo v Arše v rámci Festivalu Akcent a obě umělkyně vedly společný workshop během hostování inscenace Jany Svobodové Sólo pro Lu v Číně. Právě tehdy vznikl nápad vytvořit společný projekt: „My tady opravdu fungujeme jako dva režiséři a každý má trochu jinou roli. Wen je spíš choreografka, já jsem spíš možná přišla s konceptem, s nějakou strukturální strategií představení. A druhá stránka věci je, že to téma se zrodilo z našich rozhovorů a promítají se v něm dvě linky. Jedna je osobní a jedná se v ní o dokumentární divadlo v pravém slova smyslu a všichni tam říkají svoje osobní příběhy.

Druhá linka by se dala nazvat globální. V době, kdy jsme začali vést rozhovory o představení, jel náš prezident do Číny a oznámil, že se tam jel učit o lidských právech. To, myslím, zahýbalo nejen některými lidmi, ale Wen jako Číňanka žijící v totalitní zemi a dívá se na Českou republiku jako na zemi, kde zvítězila demokracie, tak byla šokovaná. To představení dostalo najednou rozměr otázky, za koho ti politici mluví, kdo je ten obyčejný člověk, o němž oni si troufají vykládat. A začali jsme shromažďovat příběhy týkající se osobní paměti i přítomnosti vztahující se k časové lince. Ta pak byla také jedním z impulzů naší práce.“

Obyčejní lidé / Ordinary People (plakát) |foto: © Mikuláš Macháček

Časová linka v Obyčejných lidech sahá od roku 1942, kdy se narodil nejstarší z protagonistů, až do roku 2016V inscenaci vystupují lidé nejrůznějšího věku i povolání. Jedním z nich je čtyřiasedmdesátiletý Vladimír, milovník rokenrolu, který měl kvůli této svojí zálibě problémy s komunistickým režimem. Svůj příběh vypráví i tanečnice Jiang Fan, která patří k takzvané generací dětí z popelnice, vysvětluje Jana Svobodová: „Dítě z popelnice proto, že byla druhé nebo třetí dítě v rodině a byla odsouzená k tomu, aby se nenarodila.“

Ačkoli se vývoj společnosti v Česku a Číně ubíral rozdílným směrem, dá se v životě obyčejných lidí najít mnoho společného, říká tanečnice a režisérka Wen Hui: „Jana mi vyprávěla, že když byla mladá, otec ji nabádal, aby o jistých věcech nemluvila na veřejnosti. Můj otec mi říkal totéž. Bylo hrozné, že naše generace vyrůstaly ve strachu. Mluvit bylo pro nás nebezpečné. Naše představení je o paměti. O tom, že v ní neseme otisky historie. To, čím jsme v životě prošli, čím jsme dnes. Nejsou to žádné vymyšlené příběhy, všechno je to pravda. V našem Living Dance Studio běžně spojujeme dokumentární film s řečí těla. Prostřednictvím těla zkoumáme historii a paměť. Věřím, že vše, co jsme prožili, se otiskne do našeho těla. Člověk před tím nikam neuteče, vše je tam zapsáno.“