Tramvaj do stanice touha – recenze Jany Soprové

Hra s poetickým názvem Tramvaj do stanice touha vznikla v roce 1947. Tennessee Williams se v ní dotýkal nejen kritiky tehdejší společnosti, ale především svých osobních traumat, ať už své sexuální orientace, tak i milované duševně nemocné sestry a obavy, aby něco podobného nepostihlo i jeho. Svět od doby napsání hry ale už udělal několik kotrmelců, změnilo se vnímání vztahů, sexu, ale i postoje bílých Američanů k národnostním menšinám.

To, co zůstává, je nadčasový rozpor mezi snem a skutečností, lidskou duší a tělesnými touhami, vztahy mezi blízkými lidmi, kteří se nedokážou poslouchat a pochopit. Konflikt mezi brutalitou a něhou, kultivovaností a pudovostí, který prožívají všechny Williamsovy postavy, neztratily nic na své aktuálnosti.

Tramvaj do stanice touha v pojetí režiséra Ladislava Smočka s ústřední čtveřicí herců – Blanche Dubois Lucie Žáčkové, Stanleyho Kowalského Jana Hájka, jeho ženy Stelly Mariky Procházkové a Mitche Matěje Dadáka je doslova klinickou studií psychologie různých lidských typů, které vesměs touží po lásce a spokojeném životě. V centru pozornosti ovšem stojí konflikt životních postojů Blanche a Stanleyho, kteří přes zdánlivou rozdílnost mají mnoho společného. Každý z nich trvá na svých, původem a prostředím daných hodnotách, oba jsou velmi krutí ke svému okolí, a jejich srážka je bojem mužského a ženského principu.

Stojí tu proti sobě dvě ega – dva soupeři, bojující o lásku, duše ve své podstatě neobyčejně zranitelné a osamělé. Stanley si už své jistoty pracně vybojoval, má svůj poněkud ošuntělý, ale celkem fungující domov, s milující a odpouštějící ženou, která ho přijala se vším všudy. Blanche přichází jako obtížný vetřelec, který mu jeho malé štěstí ničí každým svým činem, každým slovem. Blanche můžeme na jednu stranu vidět jako obětavou ženu, která věnovala svá nejlepší léta péči o nemocné rodiče a kterou zoufalé pokusy o vybřednutí ze starostí vrhly do mnohých neúspěšných vztahů. To vše, s přispěním alkoholu stále zvyšuje její emocionální labilitu. Poslední zoufalý pokus o zařazení do normálního života je navázání vztahu s Mitchem, maminčiným mazánkem, který jí Stanley překazí.

Relativně nejvyrovnanější je tedy Stella, která se dostává mezi mlýnské kameny Stanleyho a Blanchina vlivu (ne nepodobnému souboji manžela a tchýně). Podobné typy jako Blanche a Stanley patrně každý z nás zažil, a víme tedy, jak nesnadné je s takovými lidmi vyjít. Dokážou být okouzlující, zábavní, vábiví svou nevyzpytatelností, ale zároveň dokážou vzbuzovat stejně silnou nechuť, pohrdání a lítost. Jsou to neřízené střely,u nichž člověk netuší, co se stane v příští minutě. To vše se podařilo v inscenaci velmi silným, detailním herectvím zprostředkovat, až mrazí v zádech. Nervní, duševně labilní charaktery jsou Lucií Žáčkovou v roli Blanche i Janem Hájkem v roli Stanleyho dotahovány do detailů s až milimetrovou přesností, jdou doslova na dřeň, takže jsou pro diváky na jedné straně velmi poutavé, ale chvílemi až – promiňte to slovo – nepříjemné.

Tato emocionální vypjatost je vybalancována klidnějšími, introvertnějšími postavami – Stellou a Mitchem. I když pro většinu diváků v paměti zůstanou především dva ústředí představitelé, troufám si říci, že bez protikladu těch na první pohled méně nápadných – tedy Mariky Procházkové a Matěje Dadáka, by celý příběh nebyl zdaleka tak silný. Celá inscenace najednou příběh poobrací do jiného zorného úhlu, nejsou tu kladné a záporné postavy, nejsou oběti a viníci. Jsou jen životní okolnosti, ve kterých se lidí ocitají, a které je tak či onak citově ovlivňují.