Tři mušketýři a Beatles ovládli Dlouhou – recenze

24. duben 2012

V adaptaci Tří mušketýrů s podtitulem All You Need Is Love, kterou v premiéře uvádí pražské Divadlo v Dlouhé, Štěpán Otčenášek a Hana Burešová propojili děj slavného románu se vzpomínkami desetileté holčičky na dětství v pavlačovém domě na pražském Smíchově sklonku 60. let 20. století. Režisérka Hana Burešová ji poprvé – s velkým úspěchem – uvedla v roce 2008 v Městském divadle Brno.

Tři mušketýři patří ke kultovním dílům, s nimiž se většinou seznamujeme v dětství a máme s nimi spojeny nejrůznější vzpomínky (pravda, moc si nedokážu představit, že by se dnešní děti prokousávaly stovkami stránek dumasovských románů, ale jistě je znají z některé z filmových či televizních adaptací).

V 60. letech, kdy televize byla spíše módním výstřelkem a o počítačích se nám ani nezdálo, patřila četba a následné dětské hry, v nichž jsme se proměňovali v hrdiny románů a filmů, k nejoblíbenějším zábavám. Text adaptace, který poctivě zaznamenává všechny důležité momenty příběhu tří mušketýrů, jejich přátel, nepřátel i lásek, se v inscenaci prolíná s přelomovým časem konce 60. let, kdy se krátký závan svobody pomalu měnil v normalizaci.

Život v pavlačovém domě, v jehož přízemí se nachází jak hospoda, tak agitační středisko (což silně působí jako symboly doby, ale přitom vychází ze zcela autentických reálií), evokuje někdejší přirozenou pospolitost, která je dnes už vzácná.

Dokonalým hudebním doprovodem jsou písně dobových idolů – Beatles (navíc se tu nabízí možnost ztotožnit si čtyři šermující hrdiny ze 17. století s bájnými Brouky), které rytmicky dotvářejí jednotlivé scény.

Stejně jako v brněnské inscenaci, se o výpravu postarali scénograf David Marek a kostýmní výtvarnice Samiha Maleh. Půdorys vnitřní části pavlačového domu, se schodištěm, spoustou průchodů a klepadlem na koberce, je doplňován mobilními artefakty. Inscenace dokáže vtipně a účelně propojit prostředí obou časových rovin (tak například po otevření dveří agitačního střediska uvidíme, že zde má vévoda z Buckinghamu svatyni k uctívání zbožňované královny).

Kostýmy do detailů mapují zažité představy o velkolepých dvorských i vojenských kostýmech 17. století, a dávají je do kontrastu s „šedivou realitou“ teplákové módy, minisukní a natupírovaných drdolů 60. let 20. století.

Také choreograf Josef Jurásek spolupracoval již na brněnské inscenaci, a některé pohybové kreace působí opravdovým divadelním kouzlem. Divák si rozhodně zapamatuje přinejmenším šermířský souboj mušketýrů a gardistů na melodii Beatles, který se promění v rockové taneční běsnění. Celý soubor má v inscenaci možnost dokázat svou zdatnost a pohotovost (tady narážím nejen na akrobatické kousky protagonistů, tvrdé šermířské souboje, ale na množství rychlých a náročných kostýmových převleků), smysl pro kolektivní souhru, a zároveň si dokonale zařádit.

Inscenace kombinuje dětské obsazení (většinou členky Dismanova rozhlasového souboru, představující holčičky hrající si na mušketýry) s dospělými představiteli hrdinů (kteří jsou viděni prizmatem dětsky naivního pohledu). I když je kladen velký důraz na výtvarnou stránku (jednotlivé scény končí ve stop-timech, které zachycují hrdiny v pozicích známých z knižních ilustrací), herci dotahují charakteristiky jednotlivých hrdinů v přesných detailech, a dokážou bez parodizování propojit naivní stylizaci s humorným nadhledem.

Všechno je tedy, jak má být. Zatímco v realitě 60. let je všechno tak trochu šedivé a utahané, svět mušketýrského příběhu je až barvotiskově barevný. Ženy jsou vesměs krásné (ať už jde o blonďatou bestii Mylady Heleny Dvořákové, naivně pikantní paní Bonacieux Kláry Oltové, vznešenou královnu Marie Turkové či snaživou služtičku Ketty Magdaleny Zimové).

A co teprve mušketýři! Spojuje se v nich světáctví, furiantství a labužnictví, to vše podáno s dětskou upřímností, ale zároveň v uvozovkách. Trojici Athos (Jan Vodráček), Porthos (Miroslav Hanuš) a Aramis (Pavel Tesař) doplňuje chlapecký D´Artagnan Marka Němce, tak trochu moula, ale zároveň idol bez bázně a hany, vrhající se s bezhlavou zaujatostí do nebezpečí, skoků z pavlače a šermířských půtek, dávající lásku ženám najevo s velkými romantickými gesty.

V dalších figurkách, kdy se herci ve filmových střizích proměňují až ve čtyři různé postavy, dokázal soubor dokonalou souhru, ale také smysl pro zkratku v charakterizaci jednotlivých postav. Skutečně náročný úkol pro herce, kteří se ve více než tříhodinovém představení ani na chvíli nezastaví. Pro diváky je to velká podívaná, v níž si dospělí příjemně nostalgicky zavzpomínají a děti se pobaví dokonale vypracovanými gagy.

autor: Jana Soprová
Spustit audio