Ucpanej systém - recenze Romana Sikory

Jde o dramatizaci knihy povídek Acid House a stejnojmenného filmového scénáře britského spisovatele Irvina Welshe, kterého proslavil zejména román a film Trainspotting. Podobně jako v tomto díle jsou také povídky Acid House situovány na bezútěšné předměstí skotského Edinburghu, s hrdiny obývajícími dno společenského žebříčku, kde se vše otáčí kolem alkoholu, sexu, drog a fotbalu.

Kus práce odvedl už hostující slovenský dramaturg a autor dramatizace Daniel Majling. Vybrané Welshovy povídky zhustil do jednoho dějiště, do putyky amatérského fotbalového klubu, a z jednotlivých příběhů utkal třeskutou směsici bizarních situací. Výsledný tvar sice nakonec trochu působí, že se autoři kromě Welshovy předlohy lehce inspirovali také populárním nováckým seriálem Okresní přebor, k postavám ovšem přistupují s mnohem menšími ohledy. Co amatérští fotbalisté z Edinburghu vyvádějí, jakých zběsilostí a vzájemné bezohlednosti jsou schopni, je s roztomilou a vlastně idylickou natvrdlostí venkovských sportovců ze Slavoje Houslice opravdu nesrovnatelné.

V režii dalšího slovenského hosta, Michala Vajdičky, je divák svědkem sehraného gejzíru drsných gagů zarámovaného čekáním na nadcházející fotbalový zápas. A v případě postavy Boha na příchod instalatérů, kteří v jeho bytě vyřeší zásadní havárii kanalizačního potrubí, při níž byl všemocný a vševědoucí od hlavy až k patě ohozen lejnem.

Při sledování divoké podívané plné nečekaných zápletek a podivných myšlenkových pochodů a činů má divák možnost se téměř zalknout smíchy. Herci namačkaní v malém prostoru unimo buňky s odstraněnou boční stěnou mu k tomu v čele s Ivanem Trojanem, Miroslavem Krobotem a Hynkem Čermákem poskytují jednu příležitost za druhou.

Zhruba od poloviny ovšem inscenace začíná přece jen trochu drhnout. Gagy a bizarní situace pozvolna řídnou a z bezuzdné drsné komiky se dění sune k vážnějším tónům. S nimi by snad měl nastoupit alespoň soucit s některými zavrženými. Ten se ovšem nedostavuje. Panoptikum, které bylo od začátku publiku předestíráno, zůstává i nadále v přílišném odstupu. Většina postav je totiž ve výsledku jen za primitivní blbečky, kterým se mohou divadelníci spolu s diváky vysmát.

Toto vyznění umocňuje zejména téměř závěrečný výstup s Bohem. Lejnem potřísněný pánbů se na jednoho z lemplů spravedlivě rozhořčí, označí ho za hmyz neschopný sám se sebou něco udělat a ztrestá ho proměnou v mouchu. Čouhá z toho bohužel ústřední neoliberální poučka prozatím úspěšných jedinců, že každý člověk si za své neštěstí může vlastně sám.Svět je ovšem o něco složitější. A to i u Welshe. Ten si totiž od svých hrdinů nedrží tak suverénně komediální odstup a je schopen i na společenském dně, ve vší té bídě nalézt také záblesky toho lepšího z lidství. I když často pokřiveného k nepoznání.