Ujetá ruka – hra, která nepřekvapí/ recenze

V poslední době se stále více přesvědčuji o tom, že dramatičtí autoři, kteří na sebe razantně upozornili svými prvními hrami, jako by dospěli do mrtvého bodu, kdy už jen opakují sami sebe. Právě takový dojem mám z nejnovější hry Martina McDonagha (ostatně nejsem s tímto názorem sama – konstatovali to mnozí američtí kritici, kteří přijali novou hru Behanding in Spokane s mírnými rozpaky).

Milovníci poetiky McDonagha plné groteskních úchylných hrdinů, drastických černohumorných situací a slovních hříček si jistě i tentokrát přijdou na své. Ale tím, že se autor zbavil zázemí irského venkova a jeho svérázných obyvatel, a pustil se do mapování amerických fenoménů, zjevně se ocitá na území, které mu není vlastní. Vypůjčuje si klišé a rekvizity známé z mnoha amerických her a filmů alá Tarantino či Bratři Coenové (provokativní nekorektnost hlášek, hrdinka se jménem Marylin, vyzývavý rasismus a směšné puritánství). McDonagh tak povýtce vytváří konstrukci, v níž příběh ustupuje do pozadí a zůstává forma. Pravda, chvílemi celkem zábavná.

Ondřej Sokol se tuto „americkost“ pokusil umocnit paralelním stínovým příběhem dvojice country zpěváků (Michal Pavlata a Petra Horváthová), jejichž příběh se odehrává ve vedlejším, navlas stejném pokoji (což ovšem odhalíme až na konci). Je to sice zajímavý scénický nápad, ale základní dějové lince příliš nepomůže.

Příběh – dá-li se to tak vůbec nazvat – je velmi jednoduchý. Odehrává se jednoho odpoledne v pokoji zapadlého lehce ošuntělého hotýlku, kam si jistý Carmichael pozval dvojici podvodníčků v naději, že mu přinesou jeho ujetou ruku. Neboť o ujetou ruku jde. Jako chlapci mu ji nechali amputovat pod koly vlaku čtyři trampové a poté mu touto rukou zamávali na rozloučenou. Carmicheal, který cestuje s kufrem plným trouchnivějících končetin, si z hledání zbytku své ruky udělal celoživotní cíl. Jak postupně vyplyne, jde mu spíše o princip a záminku k tomu, aby se utvrzoval v prohnilosti lidstva a mohl likvidovat jedince, kteří se na něj snaží vyzrát. V okamžiku, kdy se ukáže, že ruka už byla dávno nalezena, najednou ztrácí smysl života.

V ústřední roli Carmicheala kreslí Marek Taclík na první pohled normálního, věcného člověka, jehož trestání podvodníků má svou logiku, postupně ale odhaluje svou dětinskost a zakomplexovanost. Jeho matka, byť se s ní seznamujeme pouze prostřednictvím svědectví těch, kdo s ní telefonují, se stává velmi výraznou, byť nepřítomnou postavou hry. Paradoxně se o ní dozvídáme nejvíce. Je to bigotní hysterka a rasistka, která je jasným viníkem Carmichaelových komplexů a citové deprivace. Ten se nikdy nezbavil chorobné závislosti na ní, i když svůj život postavil právě na protestu vůči ní. Jiným typem závislosti trpí Mervyn, bývalý feťák, který byl za trest umístěn do zapadlého hotelu, aby tu dělal recepčního. Jeho rozdvojená osobnost žije částečně ve vzpomínkách na mrtvou opici, na níž byl citově vázán a jejíž „osobnost“ do sebe vstřebal, a částečně v reálu, v němž protestuje proti světu tím, že manipuluje s hosty a baví se na jejich účet. Hostující Martin Finger po právu přitáhne největší pozornost: Jeho postava je barvitá, má spoustu nuancí, dokáže udržovat atmosféru napětí, tajemnosti a hravosti. To se naopak nedá říci o nesourodé dvojice podvodníčků – dealerů, které hrají Domingos Correia a Markéta Stehlíková. Patrně pro pocit autenticity byl angažován černý herec, jehož projev se však blíží spíše dobře odříkanému českému textu nežli ztvárnění postavy, Stehlíková je v podstatě odsouzena do role jednostrunné uřvané hysterky.

Poselství hry – utvrzování v tom, že náš svět je ujetý a proto o něm lze informovat jen ujetým způsobem – už dnes rozhodně není ničím nové a stává se z něj klišé. Nicméně, existují diváci, kteří osvědčené konstrukce a záplavu sprostých slov ocení a velmi dobře se baví.

M. McDonagh: Ujetá ruka Režie: O. Sokol Hrají: M. Finger, M. Taclík a další Činoherní klub Praha Premiéra 14. 1. 2011