Útěky Lídy Baarové – recenze
Pod divadelní adaptací vzpomínek Lídy Baarové jsou v programu činohry Slezského divadla Opava uvedení Jitka Škápíková a režisér Michal Bureš. Oba tvůrci jsou známi především díky své rozhlasové tvorbě. Tato skutečnost se ovšem zásadně promítá i do výsledku divadelní inscenace.
Tvůrci vycházejí z autentického záznamu rozhovoru mezi Lídou Baarovou a Josefem Škvoreckým, který následně spisovatel upravil a knižně vydal. Nutno přiznat, že text je po jazykové stránce působivý, ale není to text dramatický, nemá vnitřní dramatickou stavbu, a jevištní adaptace se zákonitě dostává do polohy jakési historické fresky, pracující hlavně s kouzlem jména osob, o jejichž osudu se tu vypráví.
Úprava textu pro jevištní zpracování místy nad míru pracuje se zkratkou, a některé situace pak následně vyznívají nevěrohodně. Chybí tu to podstatné pro jeviště: motivace pro jednání, vycházející z momentální situace, a následná herecká akce. Divák je navíc občas svědkem situačního klišé: například scéna s vyšetřovatelem v komunistickém kriminále.
Divadlo je však především podívaná. Vizuální vjem tu hraje nejdůležitější funkci, i když jedním stavebním prvkem divadelní inscenace, a velmi důležitým, je zvuková stránka.
Oproti tomu rozhlas pracuje pouze se zvukem, a upoutává posluchače především akustickými prostředky, bez jakékoliv scénické výpravy, bez mimiky a gest, bez řeči těla herců, bez působení jevištního prostoru.
Rozhlasová epika se opírá především o vyprávění a popis – to jsou ovšem prvky, kterými právě opavská inscenace Útěků Lídy Baarové trpí nejvíce. Je tu mnoho popisnosti a režijní situace jsou statické . Chybí především tempo, vše je příliš rozvláčné. A přitom samotný život Lídy Baarové byl téměř zběsilým sledem událostí, bezprostředně nutících slavnou herečku k okamžitým reakcím, z nichž vycházely pak její zásadní životní omyly. Tato skutečnost však do jevištního tvaru není promítnuta vůbec.
Režisér Michal Bureš ve zmíněné inscenaci pracuje s herci na téměř holé scéně. To samo o sobě podtrhuje herectví, ale zároveň ukazuje i slabiny v herecké práci.
Hudba Richarda Mlynáře má prostřednictvím sólového klavírního partu dokreslovat atmosféru a pomocí citací hudebních děl spjatých s hitlerovským nacismem či komunistickým Československem pak navozovat historickou realitu. Zatímco druhý cíl se daří naplňovat, klavírního, občas až melodramatického sóla, je v inscenaci příliš mnoho, a působí retardačně.
Vydařené jsou fotografické a filmové projekce, kterými režisér podtrhuje charakter doby.
Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout práci Sabiny Muchové v roli Lídy Baarové. Herečce se daří ztělesnit jednoduchost myšlení slavné filmové hvězdy, zahleděné hlavně do svých pracovních úspěchů a unášené svými emocemi. Také Kostas Zerdaloglu, zejména pak v postavě bachaře, navozuje velmi lehce kontakt s hledištěm. Do třetice nadprůměrných výkonů lze zařadit i Šárku Vykydalovou v roli Adiny Mandlové. Ostatní, možná pod vlivem režie, příliš psychologizují a místy podléhají trendu vytváření dlouhých, rádoby dramatických pauz. Ty jsou ovšem pro celkovou atmosféru spíše škodlivé.
Největší devizou inscenace Útěků Lídy Baarové v opavské činohře je její aktuálnost. Projev Josepha Goebbelse o hospodářské krizi, sociální nespravedlnosti a navrhovaném silovém řešením jakoby vypadl z projevů současných neonacistů. A pokud se tvůrci inscenace chtěli dotknout i neslavné stránky života celebrit, tedy přílišnému podléhání emocí a nedostatku racionálního myšlení, pak se jim záměr docela daří naplnit.
