„V divadle vzniká magie fiktivního života,“ do Prahy přijel polský režisér Lupa
Krystian Lupa patří k nejznámějším divadelním režisérům současnosti. Do Prahy přijel tento představitel nové polské divadelní vlny, scénograf, grafik, dramaturg, překladatel a pedagog na pozvání festivalu Palm Off Fest.
Lupa je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné i rakouského Čestného kříže za vědu a umění, francouzského Řádu umění a literatury nebo Evropské divadelní ceny. Naposledy měli čeští diváci možnost vidět jeho představení v Plzni v roce 1996. Na plzeňský divadelní festival se vrátí i v příštím roce s inscenací Mýcení podle románu Thomase Bernharda. Do Prahy přivezl inscenaci Prezidentky Wernera Schwaba.
Studoval jste původně fyziku, grafiku a filmovou režii. Čím vás nakonec získalo divadlo?
V mládí jsem dlouho hledal to pravé místo, ten správný proud, kde by se toho mohlo nejvíc shromáždit. Původně jsem si myslel, že se divadlo začne opakovat a že ho přestanu dělat. Úplně původně, když jsem studoval malířství, myslel jsem si, že to je něco velmi organického, protože jsem maloval od dětství, všechny svoje fantazie jsem musel okamžitě nakreslit nebo namalovat. Ale na Akademii umění jsem pochopil, jaká má tento žánr omezení. Že nemůže vyprávět příběhy, tvořit nové skutečnosti. Tak jsem se obrátil k filmu, což skončilo takovou důležitou, ale pro mě velmi bolestnou katastrofou. Z filmové školy mě totiž vyhodili, podle názoru některých učitelů, za až chorobný avantgardismus. V divadle jsem potom objevil určité společenství. Zjistil jsem, že tam existují skupiny lidí, kteří společně vytvářejí představení, a že při tom procesu zdaleka nejde jen o ten výsledný produkt, ale i o samotný proces, který se v lecčems podobá spiritistické seanci. Vzniká při něm magie fiktivního života. A tyto vytvářené, nové reality jsou někdy skutečnější než samotný život. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že ty nově tvořené reality jsou skutečnější a důležitější než ten původní život. A kolikrát si říkám, že už ani nevím, co ten samotný život vlastně je.
Na počátku vaší divadelní dráhy bylo okouzlení absurdním divadlem, dílem Witkiewicze. Za jednoho ze svých učitelů jste označil Carla Gustava Junga, kdy jste se zabýval hlubinným herectvím, psychoanalytickým přístupem k herci. Tehdy také začala vznikat vaše metoda laboratorní zkoušky. Můžete popsat, v čem tato metoda spočívala a co z ní přetrvalo dodnes?
Na začátku jsem byl nejen pod vlivem Witkacyho, ale taky Tadeusze Kantora a jeho metody vyvíjeni nátlaku na herce, kteří jsou jako v hypnóze a určitým způsobem bojují o přežití. Protože existence hry i samotného herce je ohrožena nicotou, uměleckou i faktickou smrtí. Na hranici těch mých fascinací se pohyboval i Carl Gustav Jung. Dlouho jsem v něm viděl svého mistra a nevnímal jsem ho jenom jako psychoterapeuta nebo psychologa, ale také jako filozofa, mudrce, mistra životní cesty, kterou nazýval individuace. Když jsem mluvil o tom společenství, které jsem v divadle objevil, uvědomil jsem si, že právě s ním se dá tato Jungova cesta uskutečnit, protože je to skupina, která sleduje nějaký sen, nějakou ideu, a společně vytváří představení. V tom hercově přibližování se k postavě vidím zároveň penetraci sebe samého. Je to vnitřní monolog, který popisuje určitou cestu fantazie, ale nejde mi o cestu ve smyslu cestopisu, zaznamenávání, kudy jsem šel, ale o cestu jako proces. Provokování fantazie, neustálé dotýkání se hranic mezi hercem a postavou. Je důležité říct, že to nevnímám jako terapii, ale jako proces sebepoznání, který není nikdy ukončen. Protože se vznikem představení přichází začátek něčeho nového, co je potřeba neustále proměňovat a počítat s tím, že se to proměňovat bude. Dodnes Junga uznávám, ačkoli už k němu nemám takový školský, přímočarý přístup. Nevnímám ho jako klíč k tajemstvím. Ale zároveň je třeba říct, že právě Jung a další mistři jeho formátu nás vedou k těm nejzákladnějším tajemstvím - tajemství života a tajemství nás samotných v tomto životě.
Přistupujete k hercům stále stejným způsobem nebo se ta vaše metoda postupem času nějak změnila? Vím, že důležitou roli pro vás hraje rytmus, využíváte k tomu práce s bubínkem, hlasem, hudební improvizace...
Rytmus je pro mě velice důležitý. Je to takový základ, protože spojit se ve společném rytmu znamená učit se naslouchat, dostat se jeden k druhému blízko a navodit takový stav improvizace a intuice. Ale té skutečné intuice, která se dotýká nejen toho, co se děje, co člověk má kolem sebe, ale i toho, co má v sobě, jeho snů. Vlastně je to taková situace ponoření se do společného transu. Slovo trans se často používá a nezřídka vyvolává představu něčeho extatického, ale trans může být i velice klidný, meditativní stav vzájemného naslouchání a propojení. Pokud jde o ten vnitřní monolog jako divadelní metodu, jako nástroj pěstování a rozvíjení existence postavy v samotném představení, je to pro mě skutečně takový základ, kmen, který mě při tvorbě vede. Myslím, že to je analogie ke skutečnému vnitřnímu monologu, který člověk vede v reálném životě. Tato moje metoda se neustále vyvíjí. Nedávno jsem se pokusil znovu uchopit to, jak v současné době přemýšlím o metodě vnitřního monologu, a připravil jsem takový výtah ze svých textů za posledních deset let. Brzy to vyjde v Paříži a já doufám, že to pro herce bude nikoli učebnicí, ale inspirací. Něčím, co je vyprovokuje myslet o herecké cestě trochu jiným způsobem. Někdy se mi zdá, že jsou herci vedeni cestou, která je dlouhá, je to taková oklika, která od nich vyžaduje kolosální práci a úsilí, a přitom třeba ta správná cesta vede jinudy, je kratší a hlubší.
K vašim slavným inscenacím patří adaptace prozaických děl Roberta Musila, Franze Kafky, Thomase Bernahrda, Michaila Bulgakova a mnoha dalších. Mají ti všichni něco společného, co vás na nich přitahuje? A jaká témata vás zajímají dnes? Nedávno jste vytvořil inscenace inspirované Nietzcheho Zarathustrou nebo Warholovou Továrnou – Factory 2.
Dlouho jsem se věnoval rakouským spisovatelům, jako je Musil, Broch, Rilke a jim podobní. Považuji je za takové literární Einsteiny. Podařilo se jim rozbít atom, kterému se říká osobnost. Těmi prozaickými díly jsem se zabýval proto, že nevznikly jako divadelní projekty. Totiž dramatici, když píšou, častou myslí víc na divadlo než na život, zatímco romanopisci - přinejmenším takoví jako ti, které jsem vyjmenoval, staví často divadelního režiséra do naprosto nesplnitelných situací. A já to mám rád, když mi ta látka klade takové nemožné, nerealizovatelné požadavky. Často se stává, že jsem zatlačen do rohu, stojím dlouho pod takovou vysokou zdí a pokouším se o nemožné. Ale pak přijde okamžik takové tvůrčího vzepětí, kdy najednou přijde obrovská energie a já třeba objevuji něco nového, co jsem neznal a na co bych jinak nepřišel. Je pravda, že později jsem se od spisovatelů oprostil a začal se věnovat tajemství osobnosti. Takovou inspirací byl pro nás výrok Andyho Warhola, který prohlásil, že ho nezajímá vyprávění příběhu, ale že chce provokovat, způsobovat rozkvět osobnosti, která přesahuje možnosti běžného života. My jsme ho následovali, šli jsme za touto větou, která nás inspirovala, a zajímali se o možnost, kdy herec vytváří šílenější, hlubší a pravdivější osobnost, než je ta, která je v životě vůbec možná. Moje poslední hry – Mýcení nebo Náměstí hrdinů odrážejí do jisté míry společenské a politické klima v Polsku i v Evropě, pocit ohrožení. Zejména je tím prodchnuto představení, na kterém právě pracuji, a to je Kafkův Proces. Hodně vyplývá z pocitu ohrožení, který prožívám, takové iracionality reality dnešního Polska, ve kterém žijeme.
