V Národním ji zpívat nenechali, naproti ve Viole se o Emu dělí čtyři herečky

Úspěch světoznámé operní pěvkyně Emy Destinnové nepřestává fascinovat ani dnes. Během krátké doby se stihla proslavit v Evropě i na americkém kontinentu. Byla nejen uznávanou interpretkou velkých operních děl, ale všestranně vzdělanou osobností. Život a dílo Emy Destinnové inspirovaly před třiceti lety autorku Viktorii Hradskou k napsání monodramatu Commedia Finita. Líčí v něm nejen dramatický osud operní divy, ale také prostředí, které ji obklopovalo. Ve hře vystupují čtyři postavy, které jsou odrazem údělu umění v Čechách. Monodrama bylo zpracováno i rozhlasově v podání Jiřiny Jiráskové.

Hru Viktorie Hradské si režisérka Lída Engelová vybrala pro to, že poukazuje na výjimečnost určitých jedinců, kteří jsou v současném světě stále nepochopeni nebo dokonce odmítáni: „Přišlo mi, že je znovu třeba velmi silně akcentovat, jací také jako Češi jsme – jsme také malí, závistiví, nevelkorysí. Vše, co nebyla Ema Destinnová. A přesně o tom je tato hra, publikum se válí smíchy, ale přitom je to humor hořký.“

Hry pro jednu herečku už netáhnou

Autorka, Viktoria Hradská, pracovala v době vzniku hry profesně na úseku dějin českého filosofického myšlení přelomu století a zobrazené charaktery čtyř postav, provázející vzestupy a pády světoznámé pěvkyně, byly pro ni proto tragikomickým komentářem k „údělu umění v Čechách“. Monodrama se dočkalo také rozhlasového ztvárnění v podání Jiřiny Jiráskové, ale dobová cenzura značnou část textu vyškrtla. V roce 1985 obsadila Lída Engelová v plzeňském divadle hru čtyřmi herečkami a v této úpravě se, až na malé výjimky, hraje dodnes. „Doma monodramat je pryč. Není to divácky vděčné,“ myslí si Engelová.

Postavy, které v inscenaci vystupují, jsou fiktivní a ve svých promluvách představují různé typy lidské povahy. Dana Černá kupříkladu představuje závistivou konkurentku Emy Destinové. Tu sama herečka označuje za Salieriho v sukních. Lidskou malost a omezenost zosobňuje Jana Synková v postavě uklízečky Emy Destinnové. Intriky a faleš charakterizují postavu společnice v podání Daniely Kolářové. Máša Málková v inscenaci zastupuje nechápavou mladou generaci, která když něčemu nerozumí, tak to ze zásady odmítá.

Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Kittlová, se narodila 26. 2. 1878 a zemřela 28. 1. 1930. Patřila k nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění, dosáhla světové proslulosti mimo jiné v Covent Garden v Londýně, v Metropolitní opeře v New Yorku, v Národním divadle v Praze. Činná byla též literárně (romány Ve stínu modré růže, Dr. Casanova, básně).

Pro inscenaci je charakteristický výtvarný minimalismus a síla slova. Herečky působí na téměř holé scéně, které dominuje kulisa napodobující horní výsek z jevištního portálu Národního divadla s nápisem Národ sobě: „Padesátiletá dáma Viola má ve svém tichém podtitulu malé Národní, neboť je naproti historické budově. Dokonce se říká, že český chodník slávy je mezi Národními divadlem a Violou. Na malém jevišťátku, kde nic nepotřebujeme, stačí při slovech ,Ani v Národním ji zpívat nenechali‘ ukázat rukou, a všichni víme, že Národní je naproti, to vám je najednou takový zásah. Genius loci je tak silný, že to, doufám, pocítí i diváci.“

V inscenaci zazní několik úryvků z originálních nahrávek zpěvu Emy Destinnové, například její Carmen natočená v roce 1908 v Londýně.