V Paříži vyrostla cirkusová vesnička, zaměřuje se na tělo jako nástroj k zobrazování emocí

Pellouse de Reuilly je rozlehlý park rozkládající se na území dvanáctého pařížského okrsku. Toto místo je historicky spjato s cirkusem. Je totiž jediné, kde si své menažerie a šapitó tradiční cirkusové společnosti mohly v Paříži postavit. A tak je tomu i dnes. Proto v Pelouse de Reuilly každý rok vyroste takzvaná cirkusová vesnička, neboli Village de Cirque. Tento cirkusový festival vznikl v roce 2005 jako komorní a přátelské setkávání umělců z oboru nového cirkusu.

Dnes akce přerostla v mezinárodní událost, říká její zakladatel a ředitel Rémy Bovis: „Našim cílem je představit současnou podobu nového cirkusu v největší možné míře. Musíme brát v potaz zkušeného diváka, který tento umělecký druh dobře zná a dlouhodobě ho sleduje. Zároveň nesmíme zapomínat na lidi, kteří se s novým cirkusem teprve seznamují a nic o něm neví. To znamená, že naše publikem je různorodé a my proto musíme nabízet pestrý program.“

Každý rok jinak, letos se zaměřením na tělo jako nástroj

Organizátoři festivalu Village de Cirque se programově nepokouší o vytvoření pevné nebo snad neměnné dramaturgické linie. Naopak se snaží každý ročník udělat jiný a překvapivý. Liší se počtem souborů, šapitó i tématy. To co zůstává, je nový cirkus.

„Jsou ročníky, v rámci kterých postavíme třeba tři šapitó,“ vysvětluje ředitel Bovis, „a pak jsou zase ročníky, kdy pozveme jen jedno představení a to se hraje tři týdny. Letos je stanů hned několik a navíc se spoustou představení. Každý rok se snažíme udělat festival trochu jinak. Reagujeme na poptávku publika a zároveň na touhu artistů, kteří nám píší a volají, že by tady chtěli účinkovat. My chceme, aby festival odrážel aktuální tvorbu v rámci novocirkusového uměleckého oboru a zároveň se musíme ohlížet i na naše finanční podmínky.“

Letos spojují představení uvedená na festivalu podobné režijní a choreografické přístupy, ve kterých se autoři zaměřují na tělo a jeho možnosti. Lidské tělo je využíváno jako nástroj reagující na rytmus i jako nástroj, který se musí podvolit novým pohybovým experimentům. Jejich výsledkem jsou nové choreografické formace, které mají komický nebo i jiný dramatický účinek.

„Mluvím-li o tělesnosti, nemyslím tím jen pohybový jazyk artisty, ale taky jejich fyzické schopnosti. Tělo je sice nástrojem, ale zároveň velmi originálním prostředkem k zobrazování emocí a nálady. Víc než na příběh se představitelé souborů nového cirkusu, které jsme letos pozvali, zaměřují na nové pohybové kreace v rámci zvolené cirkusové disciplíny,“ dodává Rémy Bovis.

Žongléři hledají nové způsoby rytmické práce

Výsledky svých pohybových experimentů v inscenaci Flaque vynalézavým způsobem berou do hry i dva žongléři ze souboru Defracto, Guillaume Martinet a Eric Longequel. Podle nich je žonglování umění, které je založeno na geometrické přesnosti a dokonalém rytmu. Výzvou pro oba mladé umělce je narušovat zažité struktury této disciplíny a hledat nový způsob manipulace s předměty ve vztahu k rytmickému zadání. Pro inscenaci Flaque si žongléři vybrali bílé míčky.

Jak říká i jeden z žonglérů Eric Longquel, rytmus nedává jen hudba, ale jakýkoliv jiný zvuk, třeba šustění igelitu: „V našich představeních je celá řada momentů, které jsou improvizované a naopak spousta těch, které jsou přesně naplánované. Je tam taky spousta momentů, kdy jsme každý úplně svobodný, zvlášť když žonglujeme každý sám. Ta svoboda je taky daná tím, že inscenace nemá přesně dané téma. Jsou to spíš sekvence, které vychází z určitého rytmu nebo gesta. Nikoho potom nepřekvapí, že z ničeho nic přestaneme a jdeme se třeba napít vody.“

Invalida vyměnil vozík za bagr

Fyzicky drastičtějším experimentům podrobují svá těla artisté souboru Cirque Inextrémiste, jehož inscenaci Ectrêmité mohli letos diváci vidět na festivalu Letní Letná. V novém projektu Extension, uvedeném na festivalu Village de Cirque, se opakuje jejich nikdy nekončící hra na vítěze a poraženého. Opět se setkáváme s Rémim Lecocquem, bývalým artistou nyní upoutaném na invalidním vozíku. Tentokrát vozík vymění za funkční bagr. Manipulací se strojem způsobuje horké chvilky svým dvěma kolegům.

Jedním z nich je i Yann Ecauvre, autor a režisér inscenace: „Představení se jmenuje Extension, což znamená rozšíření. Pro nás je bagr určitou nadsázkou k Rémyho invalidnímu vozíku. Díky multifunkčnosti toho obřího stroje je mnohem silnější a může s námi dvěma manipulovat. Rémy je hlavní postavou, která určuje, co se s námi dvěma stane a do jakých krkolomných situací nás uvrtá.“

Rémy Lecoque ramenem bagru zvedá dřevěná prkna a na nich stojícího Yanna Ecauvrea a Jérémiho Oliviera do několikametrové výšky. Někdy nakloní a roztočí desku tak, že se jí oba artisté musí křečovitě držet, aby neuletěli do stran nebo nenarazily do podpěr stanu. Nechybí ani dobře známé oranžové plynové barely, na kterých artisté balancují. Inscenace Extension má doslova rockovou, ne-li anarchistickou atmosféru. Bagr je symbolem destrukce i nástrojem manipulace.

„V naší tvorbě se snažíme ukázat, že člověk může jít ve svém jednání za hranice možného. Protože to, co je možné, si určuje člověk sám. Automatické nastavování si mezí nám připadá hloupé, a proto s tím trochu bojujeme. To, co jiný považuje za složité nebo snad nebezpečné, my vyhledáváme,“ vysvětluje Yann Ecauvre.

Společně se soubory Cirque Inextremiste a Defracto na festivalu Village de Cirque účinkovaly i soubory Compagnie un Loup pour l'homme nebo Lonely Cirkus, který se před třemi lety představil i na trutnovském festivalu Cirk UFF.