„V životě člověka existuje možnost vytvořit si svoji vlastní dimenzi“
Italský choreograf Jacopo Godani je v těchto dnech v Praze a dokončuje práci na svém novém díle. To bude součástí komponovaného večera Ballettissimo, v jehož rámci se představí také choreografie Petra Zusky a Uwe Scholze. Premiéra je 5. března ve Stání Opeře Praha, tančit budou členové Baletu Národního divadla.
Jacopo Godani jako tanečník spolupracoval se světoznámými choreografy, mimo jiné s Mauricem Béjartem, Ohadem Naharinem či Williamem Forsythem. Vytvořil choreografie pro proslulé taneční soubory, jakými jsou Ballet Frankfurt, Royal Ballet Covent Garden v Londýně, Nederlands Dans Theater, Sydney Dance Company a mnoho dalších.
Se souborem Williama Forsytha začal spolupracovat jako sólista v roce 1991, později se v něm začal profilovat také jako choreograf a od příští sezony soubor povede jako umělecký šéf. Už dříve prohlásil, že Forsythův přínos modernímu tanci nespočívá ani tak v otázce stylu, jako spíš v jeho filosofii.
Spolupracovat s Williamem Forsythem bylo odjakživa vaším snem. Sen se splnil, když vám bylo asi dvacet let a stal jste se jedním ze sólistů ve Forsythově Frankfurt Ballet. Jak vypadal přechod od snu k realitě? Bylo to ohromující i z toho důvodu, že jsem měl znenadání co do činění s neuvěřitelně silným tanečním souborem. Bylo tam čtyřicet tanečníků a já do té doby působil jenom jako externista. Vždycky jsem se někde zdržel tři čtyři měsíce, dokud se pracovalo na choreografii, a pak jsem zase jel dál. A teď najednou jsem byl členem skupiny na nesmírně vysoké úrovni. Profesně to pro mě bylo strašně důležité, naučilo mě to rychle se učit a rychle vše vstřebávat, být soběstačný, nečekat, že mi bude stále někdo pomáhat. I z uměleckého hlediska to byl úžasný posun. Přesně to jsem potřeboval. Spolupráce s Billym a jeho souborem byla fantastická.
Obohatilo vás to stejně na úrovni profesní i osobní? Obojí, rozhodně obojí. Bylo to mezi mým dvacátým a třicátým rokem, takže rozhodující období v mém životě. Ať už úrovní intelektuálního tak uměleckého rozvoje. Byla to nádherná zkušenost a taky nádherné období. Tehdy byl Ballet Frankfurt na vrcholu, měl celosvětový úspěch, pořád jsme jezdili na turné, měli jsme neustále vyprodáno. Bylo to neuvěřitelně intenzivní období.
V jednom rozhovoru jste prohlásil, že Forsythův přínos modernímu tanci nespočívá ani tak v otázce stylu, jako spíš v jeho filosofii...Byla to filosofie člověka, který se vymykal jakékoli normě. Bylo to zjištění, že v životě člověka existuje možnost vytvořit si svoji vlastní dimenzi. Že není nutné jen sledovat modely, které nabízí společnost. Že pokud jsi schopen svoji práci vybrousit do nejmenších detailů, můžeš dosáhnout výsledku na vysoce profesionální úrovni. Díky tomu jsem pochopil, že v životě můžu opravdu dělat to, co chci. Stačí vědět, co chci dělat a být houževnatý.
Spolupráce s Billym byla úplně něco jiného, než jsem do té doby zažil. Tam fungovala absolutní svoboda. Nebylo to tak, že bychom si řekli, teď budeme dělat tohle a za dva roky se dostaneme tam a tam. Jeho třeba jeden den napadlo, že uděláme muzikál, tak jsme dělali muzikál. Druhý den jsme všichni měli tenisky a váleli jsme se po zemi. Další den jsme zase tančili na špičkách a dělali klasiku na elektronickou hudbu. Neustále se to měnilo. Bylo skvělé poznat, že se dá dělat cokoli.
Od příští sezony nastupujete jako umělecký šéf The Forsythe Company. Jaké si kladete cíle? Kam byste chtěl s tímto souborem směřovat a co byste chtěl změnit nebo zlepšit?Chtěl bych se souborem dosáhnout té intenzity, které jsme dosahovali ještě jako Ballet Frankfurt. Billyho práce byla neuvěřitelná cesta, za posledních deset let jsme se vydali nejrůznějším směry, ať už v gestech, vystupování, teatralitě, prozkoumal i neprozkoumatelné. Vydal se strašně daleko. Já dělám tanec, který by se dal charakterizovat jako, v uvozovkách, „tradičnější“. Tančí se, je v tom hodně atletiky, virtuozity apod. Ale i já chci zkoumat nové cesty. Chci zjistit, co se dá ještě objevit, když se budu držet této linie s technikou, sofistikovanou koordinací těla a tak dále. Kam až se můžu dostat tímto směrem.
Máte nějaký sen? Představu ideálního souboru?Mým snem je skutečně vytvořit skupinu, takovou útočnou eskadronu, z extrémně nadaných, inteligentních lidí, kteří by světu ukázali, jak velký je lidský potenciál. Duchovní, umělecký, technický i morfologický. Tito tanečníci by měli přistupovat k práci s vysokou dávkou inteligence. V tanci byla odjakživa převaha tělesnosti na úkor toho, co by mělo být spíš prací intelektuální.
Kupodivu, někdy je to až komické, když jde o intelektuálnější dílo, většinou jde fyzická práce stranou, často se setkáváme s jednodušším druhem pohybu, čistým, minimalistickým. Já bych chtěl ale dosáhnout vysokého stupně intelektuální, konceptuální práce, a přitom zachovat i vysokou úroveň práce fyzické. To se mi líbí. Když se dívám na tanec, chci vidět, jak se tanečníci potí, jak se namáhají, jak se vydávají z posledního, jak jsou až na hranici svých fyzických možností.
Vím, že jste velkým milovníkem kvantové fyziky a mechaniky, vášnivým čtenářem knih o astronomii. Ovlivňuje to nějak i vaši uměleckou práci?Absolutně. Ne na technické úrovni, že bych psal rovnice, předtím než vytvořím choreografii. To ne, na to nemám dostatečné matematické znalosti. Zajímám se o vše, co je teoretické, ale na matematické úrovni se nemůžu pouštět do nějakých pokusů. Líbí se mi způsob, jakým se ve vědě provádějí výzkumy: pozorování, analýza, vyvozování závěrů.
Baví mě pozorování a syntéza různých pojmů a představ, k nimž se můžu tímto způsobem uvažování dobrat. Začal jsem se tomu věnovat asi před deseti lety a to, co pro mě bylo asi nejpozoruhodnější, bylo zjištění, že realita vesmíru, který nás obklopuje, je mnohem, ale mnohem výstřednější, bizarnější, neuvěřitelnější a magičtější, než veškerá realita, kterou nám nabízí naše společnost. Pravá magie je ve vesmíru, v kterém žijeme, ne v životě, který jsme si vybudovali.
Můžete to trochu přiblížit? Co vás nejvíc fascinuje na astronomii? To, že začnete chápat, jak fungují planetární systémy, vzdálenosti mezi planetami, malinké detaily, úplné drobnosti. To, že je zapotřebí statisíců podmínek, aby na planetě vznikl život, hned si pak člověk uvědomí, jaký je to zázrak, že jsme tady. Kupříkladu v naší sluneční soustavě nás obklopuje pás asteroidů, a kdyby se vychýlil ze své dráhy, ocitli bychom se pod palbou těchto asteroidů a byli bychom zničeni během okamžiku.
Pohybujeme se neustále na tenké hraně mezi chaosem a rovnováhou. Nikdo neví, co jsme a kde jsme. Ani na úrovni naší sluneční soustavy. Je to něco neuvěřitelného, z kosmologie úplně šílím. A pak když se člověk pustí do mikroskopického světa, kde se všechno mění, včetně pojetí času, rozměrů, reality, trojrozměrnosti... Existují teorie o deseti, dvanácti rozměrech. A všechno má smysl. Díky tomu jsem došel k závěru, že vše je možné. Protože když se vesmír vytvořil tímto způsobem, je to jen jedna konfigurace toho, jak se může hmota uspořádat a dát vzniknout galaxiím, planetám, černým dírám a ve finále i tomu, co jsme my. Tohle je podle mě ta pravá magie.
Vraťme se zpátky na Zem a k tanci. Jak vnímáte budoucnost tanečního umění v dnešní době, která přeje více multimédiím a počítačovým technologiím. Jste optimista nebo pesimista?Jsem spíš realista. Mojí ambicí a snem je, aby moje mysl fungovala jako mysl vědce. Ne kvůli intelektuálním schopnostem, ale spíš pro ten způsob uvažování, o kterém už jsem mluvil. Jsou jisté věci, o kterých jsem přesvědčen, že se nezmění. Třebaže by se mi líbilo, kdyby tomu bylo jinak. Myslím, že se to bude spíš zhoršovat. Když sleduji proměny světa za posledních třicet let, je to čím dál tím horší. Odjakživa jsem měl trochu přehnaná a excentrická přání. Ne že by pak takový byl i výsledek, ale ta chuť tu byla.
Jako dospívající kluk jsem zažil 70. léta, což bylo v Itálii obdobím průměrnosti, normality, co se týče umění, hudby, módy, časopisů a tak dále. A pak najednou nastal přechod k větší svobodě a alternativě. Mohli jsme se oblékat, jak jsme chtěli, ostříhat si vlasy, obarvit si je, změnit se ve vymyšlenou postavu. Viděl jsem, jak se svět mění, jak jsou zpěváci každý jiný, vzhledem i stylem hudby. Sledoval jsem ten rozkvět kreativity na začátku a v průběhu 80. let. Byl jsem nadšený. Říkal jsem si, když to teď vypadá takhle, jaké to asi bude za dvacet let! To bude něco úžasného! A místo toho se svět proměnil v něco odporného, nudného, placatého. Všichni se oblékají stejně, hudba není ničím zajímavá. Když jsem byl mladý a vyšla nová deska, celý rozechvělý jsem letěl do obchodu si ji koupit. Těšil jsem se, až si ji doma pustím. Teď si můžeme všechno stáhnout z internetu, nic nás nezajímá, už ani nemusíme do kina, protože i filmy si stáhneme do počítače. Takže když vycházím z těchto opěrných bodů, říkám si: za třicet let jsme se dostali až sem, bůhví, kde se ocitneme za dalších deset let...
Ballettissimo: Umělecký šéf Baletu Národního divadla Petr Zuska se rozhodl nabídnout divákům v komponovaném večeru tři různé pohledy na klasickou baletní techniku současnosti. Představení zahájí jeho choreografie na hudbu 1. symfonie D-dur Gustava Mahlera. V druhé části se pod názvem Reflections on the Fate of Human Forms představí významný italský choreograf Jacopo Godani se zbrusu novým dílem vytvořeným přímo pro tuto příležitost. Večer zakončí Beethovenova 7. symfonie A-dur v pozoruhodném opusu světoznámého německého choreografa Uwe Scholze.
Název Ballettissimo evokuje hojnost, přehršel, maximální nasycenost tancem A přesně takový byl záměr uměleckého šéfa Baletu Národního divadla Petra Zusky. Podle jeho vyjádření se první i poslední část večera nesou v neoklasickém duchu. Počátečního Mahlera na konci vystřídá Beethoven a dílo předčasně zesnulého významného německého choreografa Uwe Scholze. Prostřední část pod názvem Reflections on the Fate of Human Forms ostře kontrastuje stylem i hudbou. Jejím autor, italský choreograf Jacopo Godani, ji vytvořil přímo na objednávku Petra Zusky.
Na otázku, jak se vám spolupracuje se souborem Baletu Národního divadla? Vy jako žák a souputník Williama Forsytha asi máte trochu jiný pohybový slovník, než s jakým tito tanečníci běžně pracují, Jacopo Godani odpovídá:Pracuje se mi s nimi dobře, jsou velmi soustředění, přemýšlejí o tom, co děláme. Na zkouškách bývá dobrá atmosféra, hodně se taky nasmějeme, i když je to velmi tvrdá práce. Jsou to nesmírně šikovní tanečníci. Na začátku jsem s nimi absolvoval workshop, kde jsem si postupně vybíral ty, kteří měli víc předpokladů naplnit to, co hledám. Především mi šlo o lidi s otevřenou myslí, protože to je to, co nejvíc potřebuji. Někdy raději pracuji s člověkem, který třeba není tak talentovaný, ale je otevřenější. Ten s velkým talentem má okamžitě výsledek, ale ti, co k tomu přistupují s větší dávkou inteligence, se většinou dostanou mnohem dál jak ve výzkumu, tak i v osobním rozvoji. Protože jsou pilní a jdou na to chytře.
Při tvorbě svých choreografií pracujete téměř výhradně s elektronickou hudbou německého experimentálního dua 48nord. Proč právě s nimi? Čím vám vyhovují?Protože jsme začali pracovat společně, máme krásný tvůrčí vztah a jdeme stejným směrem. Oni mají svoji skupinu, kde se zabývají výzkumem zvuku, improvizují s dalšími muzikanty, hrají naživo. Ale když pracují se mnou, vědí, že je to pro určitou konkrétní situaci. Takže když jim třeba řeknu, že potřebuju, aby tuhle pasáž zkrátili o třicet vteřin, jinak ta scéna bude moc dlouhá, nemají s tím žádný problém. Chápou, že dramaturgie konkrétní akce je důležitější než jejich ego. Vycházejí mi vstříc, máme skvělou spolupráci. Je to vysloveně umělecká symbióza. Styl hudby, kterou dělají, je přesně to, co chci. Společně zkoumáme, vycházíme od základů, abychom rozvinuli slovník, který pak používáme v hudbě. Je to nádherný vztah.
