Vinohradská Láska na Krymu pro mnohé vyhasla už o přestávce
Láska na Krymu je nová inscenace hry polského dramatika Slawomira Mrožka, kterou uvedlo Divadlo Na Vinohradech. Vzhledem k aktuálním politickým událostem by mohla být hra líčící osudy Ruska ve 20. století dobrým dramaturgickým tipem.
Nestává se často, aby premiérové hlediště nebylo plné, a ještě méně obvyklé je, když značná část slavnostního publika odejde už o přestávce. Když si k premiéře Mrožkovy hry Láska na Krymu v pátek 19. prosince přidáte ještě chabý potlesk na závěr, mnohé naznačuje, že Vinohradští šťastnou ruku ve výběru titulu i jeho provedení neměli.
Čechovovské konotaceZákladní problém je už se samotným textem z roku 1993. Skládá se ze tří částí, v nichž si dramatik bere na paškál Rusko, ale do velké míry celou východní Evropu v průběhu minulého století. V první části sledujeme čechovovskou idylku z doby někdy před sto lety. Mluví se hodně, ale o ničem a od ideálů k činům je daleko. Zazní ironické odkazy na různé čechovovské motivy - například o sestrách Prozorovových, které konečně odjíždějí na nádraží směr Moskva. Nakonec ale přece jen zůstanou. V závěru první třetiny vběhne na scénu samotný Lenin, chce spustit revoluci, ovšem dozví se, že ještě nenadešel čas.
Lenin na scéněV druhé části se ocitáme v leninovském Rusku, kde nic není - jak si dokážeme představit - jak bývalo. Poslední dějství představuje Rusko na počátku devadesátých let a prezentuje se nám velký výprodej hodnot i starých nepotřebných předmětů, třeba typického samovaru.
Láska na Krymu po více než dvaceti letech od napsání hodně zestárla. Vtípky na adresu Čechovových her zní vyčpěle, kritiky komunismu jsme si užili dost a dost a kapitalismus plný prostitutek a tupého „huráamerikanismu“ snad už také pomalu překonáváme. Mrožek pak ještě nabízí jakési matení časem a prostorem, postavy různě stárnou a objevují se stejně staré i po stu letech, ani to náš však v době postmoderní nepřekvapí.
Režii chybí invenceNa Vinohradech k Mrožkovu textu mnohé nepřidali. Režie Juraje Deáka první část předvádí v ohrané černobílé secesní variaci, s bílými svítícími stromy, postavy chodí sem a tam a pronáší svá moudra. Zní lyrická ruská hudba s motivem balalajky a stará služka přináší zavařeninu. Pak se scéna proměňuje, carskou idylku vystřídá červeno-černá kombinace, na scéně je budovatelský plakát s nápisem Smrt byrokratům a také velká kulisa zatnuté pěsti, srp a kladivo. Postavy - mnohé přešly z prvního dějství - vystřídaly elegantní obleky a šaty za modré uniformy. Toto dějství inscenátoři - předpokládám, že kvůli vyrovnanosti délky obou částí představení - necitlivě utnuli v polovině.
Po přestávce se sice ještě dořeknou rozehrané motivy z doby komunistické, plynule však přecházíme do budování kapitalismu. Kostýmy jsou ještě barevnější, je tu svítivá zelená, vykřičená červená i lesklé šaty a zní vulgární technohudba. Scéna je obnažená a prázdná. Jako bychom už vše z Ruska vyvezli. Visí tu jen dřevený dvourozměrný pravoslavný kostel, pod kterým hrdinové čekají na spásnou loď z Ameriky. Inscenace má sestupný charakter. Lyrickou první část bychom ještě mohli akceptovat, avšak dryjáčnické provedení druhého a třetího dějství Mrožkův text ještě dál oslabují.
Ploché představení nezachránil ani explicitní závěrHerci odvádějí vcelku slušnou práci, nad průměrem je Ivan Řezáč v hlavní roli Zachedrinského, slušně si vede též Tomáš Dastlík jako poručík Sejkin. Dámská část souboru však zůstává poněkud nezřetelná.
Láska na Krymu na Vinohradech je tedy kombinací stárnoucího textu, ploché režie a pouze standardních hereckých výkonů. A co se týče Krymu samotného, pak vězte, že nad rámec Mrožkova textu vběhne v samém závěru na scénu voják a rusky pronese: Pane generále, Krym je náš. Doslovnější snad už inscenátoři ani být nemohli.
