Vrcholy a propady brněnské divadelní sezóny
Všímat si úspěchů či neúspěchů jednotlivých scén samozřejmě neznamená jen kvitování podařených či méně zdařilých inscenací.
Kondici jednotlivých divadelních domů ve výsledku tvoří daleko širší komplex jevů a událostí. Ať už máme na mysli nápaditou a do jevištního života kvalitně uvedenou dramaturgii nebo rovnovážné řízení a jasné divadelní směřování jednotlivých domů stejně jako jejich ekonomickou stabilitu.
A v této optice má Národní divadlo Brno vcelku velké manko. Do právě končící sezony vstoupila největší moravská divadelní instituce více než problematicky a bez velké nadsázky lze říci, že její vratké postavení destabilizuje brněnskou divadelní mapu a rozvržení zdejších sil. Koncem září loňského roku – tedy na začátku hodnocené sezóny – překvapivě na svůj post rezignoval ředitel Daniel Dvořák. Důvodem mu podle jeho tvrzení bylo nedostatečné finančně krytí zřizovatele divadla tedy města Brna a neustálá snaha magistrátu ponižovat rozpočet. Znaky krize tohoto velkého třísouborového organismu sídlícího ve třech velkých budovách však lze stopovat ještě do sezóny předcházející, v níž vyvrcholila krize činoherního souboru taktéž náhlým abdikováním uměleckého šéfa Zdenka Plachého. Mluvme však o sezóně 2012/2013. Na jejím konci je hořkou ironií, že brněnské Národní nemá stále svého ředitele a že všechny soubory s výjimkou opery mají nyní vlastně provizorní šéfy.
Není třeba být odborníkem, abyste si dokázali představit, jak se takovou prozatímní uměleckou kuratelou a nouzovým ředitelským řízením bez jasného mandátu vede kolos čítající zhruba šest set zaměstnanců. Primátor Brna se ovšem dušuje, že když nepomohla dvě otevřená výběrová řízení, udělá brněnská radnice konkurz uzavřený. Osloví tedy vytipované odborníky a hlavu druhého největšího divadla v zemi najde tímto způsobem. Přání je snad opravdu otcem myšlenky.
Operní soubor v letošní sezoně vyrukoval s pěti inscenacemi. Jména Korngold, Janáček, Britten, Verdi a Mozart naznačují příklon k jubilujícím velikánům či zavedeným jménům, žádná z inscenací však soudě dle kritiky větší humbuk v českém operním divadle nezpůsobila. V baletu stálo za zmínku jistě choreografické a režijní hostování známého YouriVàmose a jeho inscenace Lucidor a Arabela, tedy vcelku neznámý balet Alexandra Glazunova.
Naoko konsolidovaná činohra však mnoho zajímavých titulů nenabídla a není ani divu. Pomineme-li nezáživné komedie Apartmá v hotelu Plaza či otřískaný titul Deset malých černoušků jako ony příslovečné úlitby divákům, největší přiliv publika zajistil velký mediální humbuk inscenaci Králova řeč. Fortelná, ale divadelně zase nijak obrazoborecká konverzační komedie, tak v repertoárové šedi rázem vynikla jako hit. Po právu se o to zasloužili Ladislav Frej a Martin Sláma v hlavních rolích. Náznaky zajímavějšího divadelního hledačství jistě nesl poslední titul sezony tedy Liška Bystrouška v režijním i autorském podání dua SKUTR, které se ve slavné látce svérázným způsobem rozkročilo mezi rozpustilost a melancholii.
Punc jedinečné originality a možná i nejzajímavějšího divadla, které lze nyní a vlastně už jen zcela krátce v Brně vidět, si ovšem podržela zdejší Reduta. Do pražského divadelního domu Na zábradlí odcházející trio Petr Štědroň, Dora Viceníková a Jan Mikulášek uvedli nejen mimořádné zpracování filmových deníků Pavla Juráčka pod lehce ironickým názvem Zlatá šedesátá. Snažení jmenovaných divadelníků vyvrcholilo na této brněnské stagioně s jedinečným programem autorského divadla touto mimořádně křehkou a imaginativní inscenací. A lze jen do Prahy vzkázat, že se mají na co těšit, protože nejen zmiňovaný titul ale pět dalších bude do hlavního města nové vedení Zábradlí přenášet.
Dalším velkým hráčem je v moravské Metropoli Městské divadlo Brno. Napůl činohra, napůl muzikál na dvou specializovaných scénách. Ředitel Stanislav Moša se postaral o největší diskrepanci sezony. Jeho nastudování slavné hry Milana Kundera Jakub a jeho pán je ukázkou dobrého neokázalého a herecky koncentrovaného divadla. Mošova rocková hudební komedie Očistec byla naopak ukázkou autorsky nekritického, myšlenkově i dramaticky přeťáplého kumštu. Plné sály tady standardně dosvědčují, že Městské divadlo Brno se nejen pro obyvatele města stalo oprávněnou tuzemskou Mekkou muzikálu, což prokázaly se standardní kvalitou obrobené tituly jako Funny Girl, Zorro či Donaha!
Také brněnské divadla Husa na provázku se letos nedopustilo většího kiksu. Ambiciózní divadelní časopis Rozrazil se kriticky opřel do naší tristní doby a politiky, i když před prezidentskými volbami občas poněkud bezzubým způsobem. Mikulášem zabodoval se svojí prokrácenou a vlastně jen bezeslovnými emocemi modelovaný Višňový sad. A Ivo Krobot tady ve spřáteleném komorním Divadle U stolu připravil bravurní poctu zesnulému básníku Magorovi, v níž ho uviděl bez zavedených klišé nálepek vulgárního ožraly a bouřliváka, ale jako skutečně křehkého básníka i milujícího otce.
Brněnské HaDivadlo pokračovalo v představování současných autorských her i německého post dramatického divadla se střídavými úspěchy. Některé opusy jako třeba pohybově vizuální performance o mužích dneška nazvaná Soumrak samců nebo třeba poslední novinka Refrankenstein tady skončily i přes velkou a dobře míněnou snahu více než rozpačitě. Jiné tituly jako třeba německá nekorektní hra Velemarš byly zase sympatické divadelní neotřelostí a upřímným hledáním. HaDivadlo po prázdninách radikálně mění kurz a nasadí většinou klasické české i zahraniční tituly, uvidíme.
Brněnskou divadelní mapu ovšem netvoří toliko jmenované soubory, které tvoří základní síť městem zřizovaných a podporovaných divadel. O své místo na slunci si třeba brněnský Buranteatr řekl zajímavým nastudováním polského romantického Mickiewiczova dramatu Dziady tady v podobě logistiky náročného melodramu s původní hudbou. Za zmínku stála česká premiéra současné britské hry Můj romantický příběh, do kritické kategorie nazvané Právo na omyl lze zařadit Pána s kaméliemi tedy autorský opus Šimona Cabana.
A kdybychom měli být v hodnocení zcela objektivní, dotkneme se ještě produkce dvou městských loutkových divadel Radost a Polárka. Stejně jako bychom museli zaznamenat a zhodnotit desítky malých poloamatérských souborů, které každý večer po brněnských klubech povyšují a zpestřují divadelní nabídku města Brna. Na to bohužel není prostor ani čas. Paradoxně možná v těchto divadelních aktivitách je na rozdíl od těch velkých, zavedených a subvencovaných domů s veřejnou službou často mnohem více skutečně opravdového divadla, které odráží dnešek a mluví k němu. Král je mrtev, ať žije král, jehož korunu ozdobí půlroky 2013/2014.
