Wilderovo Naše městečko v režii Petra Mikesky – recenze

Wilderovo Naše městečko mají divadelníci rádi. O oblibě tohoto textu svědčí fakt, že je údajně nejhranější americkou hrou vůbec, i to, že si dialogy ze hry často vybírají studenti ke zkouškám na umělecké školy. Nicméně, vzhledem k tomu, že ve hře vlastně není žádný viditelný konflikt, a je to spíše jakási óda na obyčejný život a dobré rodinné vztahy, není snadné prezentovat ji tak, aby nenudila a nepůsobila lehce didakticky. Navíc využití modelu „divadla na divadle" přispívá k tomu, že se příběh stává ještě popisnějším.

V Mladé Boleslavi přistoupili k realizaci ze správného konce (dramaturgyní je Ilona Smejkalová, úpravcem textu a režisérem Petr Mikeska). Hru rámují promluvy asistenta režie, který je prostředníkem mezi jevištěm a hledištěm. I když se Petr Halíček opravdu poctivě snaží být vůči divákům kontaktní, alespoň na premiéře právě tyto pasáže působily poněkud rozpačitě, uměle. Skutečný kontakt s diváky zastoupily pouze repliky několika herců umístěných v hledišti.

První část, nazvaná „každodenní život", je víceméně prologem k části druhé, je značně popisná a tudíž nijak zvlášť záživná. Šťastným nápadem, který posloužil k jejímu oživení, je obsazení Matouše Rumla do jakéhosi „genia loci", tj. množství různorodých postav, které vytvářejí svérázný kolorit městečka. Stejně tak se tomuto herci podařilo zatraktivnit přednášku profesora, který vypráví o historii města. I když zkratkovité, více či méně karikované ztvárnění postav hodilo první dějství do trochu jiného žánru, ohlas publika svědčil o oprávněnosti takového přístupu. V druhé půli tento everyman víceméně ustupuje do pozadí (slouží už většinou jen jako asistent asistenta, který řídí přestavby), a ke slovu se dostávají výrazněji protagonisté děje. Princip poklidného života v maloměstě, kde jsou role v rodině přesně rozděleny, mezi řádky prozrazuje drobné konflikty, které jsou ovšem přirozenou součástí jakýchkoli vztahů (jednotlivci jsou schopni potlačit své sny ve prospěch zdárného fungování rodiny – viz nenaplněná touha paní Gibbsové podívat se do Francie). Poslední dějství, odehrávající se na hřbitově, má v sobě magii a přitakává pozitivnímu, smírnému vyznění, které souzní s mottem uvedeným v programu: „Jestli ten život není hrozný – a krásný!"

Hravost nastartovaná v prvním dějství postavami Matouše Rumla, ale např. také Evou Horkou alias paní Soamesovou (herečka v ní odhalila dosud nevídanou polohu svého herectví, smysl pro humornou zkratku), tak umožňuje představitelům obou rodin v druhém dějství prezentovat své postavy s lehce zasmušilým humorem čechovovského typu (který je patrný především ve chvílích, kdy oba otcové, redaktor Webb i doktor Gibbs, sdělují ženichovi své předmanželské rozporuplné pocity). Nicméně, druhé dějství patří především ústřední mladé dvojici – Emílii Dagmar Teichmannové a Georgovi Iva Theimera. Hercům se podařilo pojmout téma první lásky a svatby bez sentimentální přeslazenosti, s křehkou dojemností a zároveň nádechem humoru. Ani poslední dějství na hřbitově nepůsobí morbidně. Inscenátoři dodrželi půdorys předepsaný autorem, ve kterém hroby zastupují obyčejné židle, na nichž sedí někteří z herců, další postavy jsou symbolizovány klobouky. Smrt je v duchu originálu pojata jako přirozená, byť smutná součást životní cesty.

Celkový pocit z představení je tedy příjemně hladivý. V dnešní době, kdy jsme jak na jevištích, tak i ve filmu i v televizi většinou konfrontováni s modelem nefunkční rodiny a různých osobních úchylek, je zařazení takové hry do repertoáru vítaným pozitivním prvkem.

T. Wilder: Naše městečko Režie: P. Mikeska Hrají: P. Halíček, D. Teichmannová, I. Theimer, M. Hrubý a další. Městské divadlo Mladá Boleslav

Naše městečko je na programu až po vánocích, například hned 3. a 5. ledna.