Žaloba proti neznámému – recenze

Už při naší domluvě jste naznačovala, že byste pro své hodnocení potřebovala tak dvojnásobek běžného rozhlasového času - to je tak složitá? V tom to určitě není! Inscenace je vystavěna skvěle. Potíž je v tom, že příběhů, které s hrou nějak souvisejí, je několik, minimálně tři. Jednak děj hry samotné, dále život a dílo jejího autora a zatřetí příběh českého překladu, o kterém lze bez nadsázky říci, že by vydal na samostatnou hru. Při tom velkém a dobrodružném pátrání prokázal olomoucký dramaturg Milan Šotek věru nemalý detektivní talent. Tak to je potřeba vysvětlit... Alespoň v krátkosti. Autorem překladu je Karel Kraus, který jej pro účely olomouckého uvedení přehlédl a upravil. Na tom by nebylo nic divného, vlastně ani na tom, že se jedná o českou premiéru. Zajímavější je, že překlad vznikl před nějakými šedesáti lety na žádost Jiřího Frejky; ten jej však nikdy nerealizoval. Olomoucký dramaturg se o existenci hry dozvěděl náhodou, a pátral po jejím českém překladu. Měl štěstí až neuvěřitelné, když opět náhodou objevil zmínku ve výboru překladatelových statí. Na jejím základě oslovil pana Krause, ten se zaradoval a vytáhl překlad ze dna šuplíku. Pak už jen zbývalo upozornit agenturu Dilia, která celé Krausovo dílo zastupuje, a začít jí platit za její nulovou práci a naprostý nezájem: praxe bohužel nikoli ojedinělá. Ale aby nezůstalo jen u Dilie: máslo na hlavě má i druhá česká zastupující agentura, které zadal druhý existující překlad téže hry Julek Neumann. Aura Pont jej však kamsi založil a už nikdy ho nikdo nenašel. Navzdory agenturám vše dobře dopadlo, skvělý text je na jevišti a jeho inscenace dokazuje, že oprávněně. O co tedy v příběhu jde? Skutečně o „žalobu proti neznámému“? Skutečně ano, a tím neznámým je Bůh. Jde o tragikomedii, jak má být: vážné, lépe řečeno zásadní lidské téma vyvěrá ze situací temných i vtipných, ba bizarních, které jsou spojeny v dobře vyklenutý příběh s překvapivou pointou, která je skutečně jednoznačná. Jedná se v podstatě o modelovou hru: jednoho dne, lépe řečeno večera, se zjeví v kanceláři úspěšného a náležitě samolibého prokurátora ruské gubernie šestice rozmanitých individuí, které spojuje jedině to, že jsou rozhodnuti dnes v noci zemřít, ale ještě předtím podat společnou žalobu na Boha. Zkrátka aby ho to přišlo taky trochu draho, když on jim život docela zničil. Z tohoto momentu se odvíjí příběh, za víceméně stálé přítomnosti všech postav na scéně, v jediné scénografii realisticky zařízeného pokoje: inscenace vlastně zachovává klasickou trojici jednoty místa, času a děje. Není v ní nouze o zábavu, dějové zvraty a momenty nelichotivých dušezpytných zjištění na straně postav i auditoria.

Jaké je režijní pojetí olomoucké inscenace? Je třeba vysoce ocenit vytříbené herectví, nepochybně i díky režisérovi. Ján Sládeček, dlouholetý dramaturg bratislavského Národního divadla v době jeho zlaté éry, vedl herce s velkým citem pro emocionální valéry hry a prokázal málokdy vídanou schopnost, ba odvahu vyrovnat se s částečnou sentimentálností závěru tak, že ho prostě ponechal ve vší sentimentalitě, bez banální a zbytečné snahy o ironizaci. A fungovalo to. Snad že se propojila slovenská citovost s tou ruskou, protože do ruského prostředí je příběh zasazen. Ruské reálie zde představují spíše dekoraci, a to velmi funkční, protože dlouhá historie ruské grotesknosti a chandry vytváří ten správný kontext pro rychlé a účinné řešení problémů prostřednictvím revolveru. A právě od tohoto řešení celá hra od svého počátku opravdu oddaluje všechny zainteresované.

Už jste zmínila vytříbené herectví – zastavme se tedy u této složky představení… Všichni herci se zhostili svých rolí s přesně dávkovanou mírou individuálnosti, přičemž opět je třeba vyzdvihnout jejich jevištní souhru. Vytvářejí jakési specifické typy: zbohatlý chuďas, charakterní prostitutka, bohatý egoista, který nazřel svůj egoismus. Jmenovat musíme představitele ústřední role, protože kdyby divadlo nemělo toho vhodného, hru by uvádět patrně nemohlo. Josef Bartoň jako prokurátor v ní doslova září, má v sobě potřebnou eleganci, vtip, smutek i ironii. Za svůj monolog, ve kterém popisuje životní režim šťastného člověka na příkladu sebe samého, si vyslouží potlesk na otevřené scéně.

Návštěvu tedy opět doporučujete, stejně jako přednedávnem hru Don Juan se vrací z války v témže divadle? Snad ještě víc, dá-li se to tak říct. Rozhodně je zřejmé, že olomoucká činohra má razantně nakročeno mezi divadla, se kterými se musí na české divadelní mapě počítat jako s položkou sebevědomou, novátorskou a současně dobře plnící status měšťanského divadla v tom nejlepším smyslu. Jen mám pocit, že za poslední léta publikum v Olomouci poněkud zlenivělo, a teď se pomalu probouzí a rozespale rozkoukává. Věřím, že brzy začne svou energii jevišti a vůbec divadlu v plné síle vracet. Pokud se tak stane, není třeba mít o budoucnost Moravského divadla obavy.