Ze života hmyzu Daniel Špinar udělal krutou grotesku

5. červen 2014

V pražském Národním divadle má dnes premiéru hra Ze života hmyzu. Čapkovská moralita z roku 1921 popisuje fungování lidské společnosti jako koloběh sexu, nudy a hromadění věcí, který vede k násilí. S inscenátory pro Mozaiku natáčela Marie Reslová.

Čapkovský Tulák, který pozoruje lidský svět a vidí jen hmyzí hemžení, si v inscenaci Daniela Špinara nasadil slepecké černé brýle a do ruky vzal kytaru. Jeho repliky se proměnily v ironické songy. Podle režiséra by písničky být v syrovém kontrastu k textu, který na něj působí až skoro pohádkově: „Texty jsou Čapkovy, upravovali jsme je minimálně, některé pasáže jsou totiž psány jako písně. Díky tomu jsme Tuláka oprostili od filozofování okolo, které mi ve hře přijde nejnávodnější a nejnudnější,“ vysvětluje Špinar k hudbě, kterou složil Petr Wajsar a která hraje v nové inscenaci zásadní roli.

Šedivá betonová stěna supermarketu, technologické roury nebo rampa na vykládání zboží, kam zaměstnanci chodí kouřit, tvrdě kontrastuje se zlacenými portály historické budovy Národního divadla. Uprostřed betonového plácku na jevišti trčí otlučená kašna s palmou. Stranou přístřešek na popelnice. Scéna je tak sugestivní, že skoro cítíme pachy nahnilé zeleniny a odpadků. Ideální prostředí pro hmyz všeho druhu.

Scénu Heinricha Borárose popisuje Daniel Špinar: „Nám přišlo dobré, že uděláme vybetonované industriální náměstíčko – současnou krajinu, přírodu. Cítíme, že jí ubývá a všechno se betonuje, což nám přišlo k tématu adekvátní paralela.“

Dekadentní motýli vlají kolem kašny

Logo

Chrobáci ve žlutých vatovaných bundách si do obřího vozíku nabírají pěnu z odpadové roury supermarketu. Cvrčkovi si dělají byteček v přístřešku na popelnice a táta lumík vykrmuje a laská svou dcerušku larvičku, která připomíná sexuální pomůcku – nafukovací pannu.

Snese bezmála sto let starý text bratří Čapků takto radikální aktualizaci? Dramaturgyně Daria Ullrichová je přesvědčená, že ano: „Protože je to hra, která vůbec nevychází z tradičního typu divadla. Má velmi uvolněnou strukturu, která se blíží kabaretu, hudebním formám, nemá jednotný příběh. Mohli bychom říct, že je to hra postmoderní. Ve své době, kdy ji Čapkové napsali, to byla bomba. Tehdy se teprve ve světě začínaly tyto formy rozvíjet. Byli to dva velmi mladí a tak trochu i drzí lidé, kteří chtěli svou hrou provokovat.“

Špinarova režie nemění smysl situací

Dalo by se ale říci, že velmi důsledně a nemilosrdně hledá jejich současnou podobu tak, aby rezonovaly s naší zkušeností. Například mravenci jsou zaměstnanci zmíněného supermarketu stmelení team-buildingovým školením, které se nakonec strašlivě zvrhne: „Myslím, že to někoho naštve, pro někoho bude málo. Z motýlů jsme chtěli mít noční lidi, kteří nevědí, co s penězi, fetujou prášek… Zároveň je ale Čapkův text napsaný jako vybraná, salonní konverzace. Naše inscenace nebude skandální v tom smyslu, že by se diváci třásli hrůzou, že v Národním divadle se v náznacích o čemsi bavíme. Doufám, že Čapky diváci znají. Určité scény, i když jsou ikonické textově, snad ocení diváci díky tomu, že jsme je dali vizuálně do jiného kontextu. Samozřejmě ale vůbec netuším, jak to bude fungovat,“ přiznává režisér Daniel Špinar.

autor: Marie Reslová
Spustit audio