Zrada a Staré časy – recenze

Harold Pinter se ve svých hrách vždycky soustředil především na nevyzpytatelnost vztahů mezi mužem a ženou. Komornost a chudost prostředí (nejen scénograficky, ale i obsazením) jednoznačně zaměřuje pozornost na herce, kteří před námi odhalují svůj vnitřní svět.

V první aktovce Zrada se Pinter údajně inspiroval vlastní mimomanželskou aférou a jejím skandálním odhalením. V této hře se jedná o milostný trojúhelník, v němž žena udržovala sedmiletý milostný vztah s kamarádem svého muže. Jejich setkání v době, kdy už je jejich poměr jen vzpomínkou a kdy Emma přijde Jerrymu oznámit konec svého manželství, slouží jako rozjezdová dráha pro zpětný chod tohoto filmu vzájemně propletených vztahů...

V 70. letech nevídaný formální experiment už dnes nikoho neudiví, ani nešokuje. Zdá se, že autorovi ani tak nešlo o samotný příběh, jako spíše o zkoumání fenoménu zrady v různých podobách. Nejde tu tedy jen o zradu ve formě nevěry, ale i o zradu přátelství, a nejrůznější podoby klamání těch druhých i sebe samých.

Jitka Nerudová jako Emma působí kultivovaně, nicméně onu erotickou jiskru, která vzbuzovala vášeň hned ve dvou mužích, postrádáme. Robert Adriana Jastrabana v podstatě neprojevuje žádné výraznější emoce, takže jeho slova o tom, že měl vždycky Jerryho raději než svou ženu, jsou v tomto kontextu snadno uvěřitelná. Hybatelem děje je Jerry (Jan Potměšil) a on se také na jevišti paradoxně nejvíce pohybuje. Intimní minimalistická hnutí mysli jednotlivých protagonistů tak zcela pochopitelně chvílemi ruší to, že s přirozeným lidským zájmem divák s napětím sleduje, aby se vozík se nepřekotil z plošiny, či zda se zdárně podaří přesun z vozíku na lůžko a zpět.

Děj Starých časů se točí kolem dvou žen a jednoho muže, osudově spjatých minulostí. V druhém příběhu to jiskří daleko více. Je také provokativnější. Text Harolda Pintera promlouvá v náznacích, jejich obrysy jsou úmyslně nejasné. To, co na scéně vidíme, je setkání manželského páru Kate a Deeleyho s bývalou Katinou přítelkyní Annou. Anna Evy Elsnerové za celou dobu řekne – kromě závěrečného překvapivého monologu – sotva pár vět.

Netušíme, zda to vše se odehrává jen v její mysli nebo zda se to skutečně odehrává, ani zda její vnější klid vychází z introvertní klidné síly, nebo je naopak blouznivou neurotičkou. Narozdíl od ní jsou další postavy mnohem akčnější, ať už její manžel Deely (Jakub Špalek), tak i Anna (Petra Špalková). Neustále se předvádějí, v určitých částech, odměňovaných diváky potleskem, až v revuálně laděných pěvecky a pohybově koncipovaných číslech.

Ona rozjitřenost pocitů, sofistikovaná hra pohybů a pohledů vytváří velmi zvláštní atmosféru (podpořenou i hudbou Daniela Fikejze i světelným designem). Právě ono pozvolné rozmotávání příběhů, mnohdy matoucí a nejasné, je zároveň silnou i slabou stránkou inscenace Filipa Nuckollse. Kladem je tajemnost, určitá magie této pavoučí sítě vzpomínek, na druhé straně jistá zapouzdřenost a rafinovanost textů chvílemi unavuje, a divák snadno ztratí pozornost. Je to tedy inscenace velmi zvláštní, a záleží jen na divákovi, zda bude ochoten ji přijmout.