Hong Sangsoo a korejský Rohmer na Febiofestu

Pozdě, ale přece, mohlo by se říct. Dva poslední filmy Hong Sangsooa, jehož tvorba připomíná západním filmovým kritikům Rohmerova intimnistická dramata, se dostávají s ročním zpožděním k nám. Korejský klasik a člen druhé generace tamní nové vlny má dnes největší vliv na mladé studenty a nastupující filmaře. Ovšem nám je bohužel tato kinematografie stále známá především skrze thrillery a východní drasťárny.

V samotné Koreji se říká, že Hongovy osobní filmy zabraňují divákovi prožívat rozptýlení či potěšení. Nesentimentálním způsobem se v nich řeší vztahy dnešních lidí, nejčastěji z prostředí filmové školy či uměleckých kruhů, kteří se míjejí, odcizují a trápí. Režisér natáčí filmy v rychlém sledu, levně a často s jednou skupinou herců. Dopředu není důležitý námět, ani příběh, ale především evokovat prostor setkání.

Jeho způsob vyprávění je postaven spíše na všední a nijak umělé konfrontaci v obyčejných rozhovorech. Protagonisty svádí dohromady zdánlivě jednoduše a nahodile, aby odhalil jejich nejtajnější úzkosti, slabosti, milostné rivality a trapnosti. A my se díváme nikoliv na spektakulární filmová dramata, ale na obraz našich obyčejných osudů.

Jihokorejský film patří mezi kinematografie silně reflexivní, napájené řadou rozporů tamní společnosti, která zažila v novodobé historii zničení země korejskou válkou, rozdvojení národní identity i překotný ekonomický zázrak posledních třicet let. Právě Hong Sangsoo otevřel cestu k zrcadlení velkých sociálních témat na osobních, drobných příbězích, které tvoří subtilní protiváhu ke známým žánrovkám.

Febiofest uvádí v první řadě canneský snímek Hahaha, vystavěný na půdorysu bezstarostného vyprávění dvou přátel, které svou atmosférou připomene francouzskou novou vlnu 60. let. Nad sklenkou rýžového vína postupně vyplývá na povrch historie ničivého milostného vztahu, který jeden z nich zažil v pobřežním městečku Tongyeong s místní průvodkyní. Sledujeme plachého milence, jak se snaží nešikovně uhnat dívku ovládanou samolibým básníkem. Z banálního prázdninového románku vyvstává obraz moderní, neurotické lásky, jíž dovedeme nešťastně milovat toho, kdo nám uniká.

Snímek Okiin film přibližuje milostný trojúhelník mezi učitelem a dvěma studenty na filmové škole, v níž žárlivost nakonec připraví oba mužské rivaly o jejich tvořivost. Film je vystavěn retrospektivně ve formě krátkých školních filmů, které o sobě natáčejí samotní představitelé.

Může se nám zdát, že Hongsangsoovy postavy se snaží vždy nějak vymluvit z minulosti, odříkat ji, abychom na ní mohli o to snadněji zapomenout. Vymazat ji z hlavy. I tak lze rozumět jeho tvorbě na pozadí korejské minulosti.