Nové poznatky o životě Ingmara Bergmana
Filmy, scénáře a texty švédského režiséra Ingmara Bergmana stále přitahují pozornost po celém světě. Pražské divadlo v Řeznické chystá na 15. června premiéru hry Po zkoušce v režii Martina Huby. Také toto dílo vykazuje výrazně autobiografické rysy. Zřejmě ale budeme muset pozměnit detaily biografie této slavné osobnosti.
Podobně jako mnohá jiná švédská divadla inscenuje v posledních letech stockholmské Královské dramatické divadlo, takzvaný Dramaten, jeden text Ingmara Bergmana za druhým. Jako by si chtělo vynahradit dlouhé období půstu, kdy se na rozdíl od zahraničních – tedy i českých – scén v Bergmanově vlasti žádná jeho díla nehrála. Mistr, který měl spadeno na švédské divadelní kritiky, si to totiž nepřál.
Nejnověji Dramaten chystá divadelní verzi slavného oskarového snímku Fanny a Alexandr. V této rodinné fresce autor do značné míry čerpal z vlastního života, přesněji řečeno z dětství, poznamenaného traumatickým vztahem k otci Erikovi, fanaticky přísnému luteránskému faráři. Ten se ve filmu – a nyní tedy na jevišti – stal předobrazem cynického a krutého biskupa Edvarda Vergéruse, který psychicky i fyzicky ničí titulního hrdinu, malého Alexandra, a jeho matku, svou ženu Emílii. Postava Emílie zase nese mnohé rysy Bergmanovy matky Karin, na kterou byl Ingmar naopak silně citově vázaný.
Otec a matka posloužili enigmatickému Švédovi jako zdroj inspirace i v řadě dalších děl – jmenujme například román Dobrá vůle či kratší prózy Nedělňátka a Soukromé rozhovory. Ta všechna se ve větší či menší míře zaobírají nevyrovnaným, často krajně napjatým vztahem obou rodičů, který by se dal nazvat duševní mezaliancí.
V posledních dnech a týdnech se ve švédských médiích objevila zpráva, díky které se Bergmanova rodina znovu, téměř čtyři roky po režisérově smrti, dostala do centra pozornosti. Jeho neteř Veronica Ralstonová, dcera jeho sestry Margarety, nechala totiž v Ústavu soudního lékařství, provést testy strýcovy DNA – využila k tomu dvou poštovních známek z dopisů, které Mistr kdysi osobně olízl. Porovnáním Bergmanovy DNA s její vlastní se pak zjistilo, že tito dva lidé ve skutečnosti nejsou v žádném příbuzenském vztahu.
A tak se zrodila senzační teorie: Bergmanova matka nebyla jeho matkou biologickou. A co víc, ani ona, ani Ingmar to sami nevěděli!
Záhy se objevily další hypotézy a spekulace. Podle nich mělo dojít k záměrné záměně novorozenců. Jak Bergman vzpomíná ve své autobiografii Laterna magica, když se v červenci 1918 narodil, měla jeho matka španělskou chřipku a on sám byl skoro na umření. Jsou-li zmíněné spekulace pravdivé, skutečného Ingmara jeho otec Erik vyměnil za jiné, životaschopnější dítě, jelikož se obával, že kdyby dítě zemřelo, jeho žena Karin by ho opustila. (Tato domněnka se opírá o Karinin tajný deník, z něhož vyplývá, že jistou dobu měla milence a o rozchodu se svým mužem opravdu reálně uvažovala.) A aby to bylo ještě pikantnější, tímto „novým“ dítětem byl údajně Erikův nemanželský syn, o jehož existenci Karin neměla tušení.
O tom všem si můžeme myslet své, nicméně fakt, že Ingmar Bergman opravdu nebyl biologickým synem své matky, či přinejmenším strýcem své neteře, se zdá být nezpochybnitelný. Celostátní deník Dagens Nyheter v této souvislosti pohotově otiskl mírně sokratovský citát z rozhovoru, který Bergman poskytl v roce 1956 časopisu Bildjournalen. Říká v něm: „Nejsem ten, za koho mě lidé považují, a nejsem ani ten, za koho se považuji sám, poněvadž když si někdo myslí, že ví, kdo je, tak je jisté, že neví, kdo je.“
Musíme si také položit otázku, co by Bergman udělal, kdyby to, co nyní vyšlo najevo, byl věděl. Uvážíme-li, jak často a téměř bezohledně umělecky exploatoval osudy a prožitky svých blízkých, je odpověď jasná: využil by toho ve své tvorbě. „To je přece filmový scénář, který by nikdo nenapsal líp než právě Ingmar Bergman,“ říká filmová kritička a znalkyně Bergmanova díla Maaret Koskinenová. A její kolega Nils Peter Sundgren se k ní připojuje: „Škoda, že na to sám nepřišel, mohl o tom natočit film.“
