Génius Roy Andersson. Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě
Čemu se to jako smějete? Banality a nejpodstatnější věci našeho světa jsou beznadějně propojené. Švédský režisér Roy Andersson uzavírá volnou trilogii, která ho nejvíc proslavila.
Po snímcích Písně z druhého patra a Ty, který žiješ přichází Roy Andersson do třetice s filmem Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Epizodickou, mozaikovitou strukturu filmu postavil tentokrát kolem dvojice zoufale donkichotských prodejců 3 zábavných večírkových doplňků. Upířích zubů, chechtacích pytlíků a masky Strejdy Jednozuba. Ty doplňuje lektorka flamenca, nešťastně zamilovaná do svého studenta, švédský král Karel XII. a celá galerie postav, které do telefonu opakují: „To jsem rád, že se máte fajn!“ Ale není jim tak docela rozumět.
Roy Andersson nám vypráví teskné vtipy, situace bez pointy (pointa je totiž v kořeni celé situace), absurdní momenty, zábavné výhradně při sledování zvenčí. Andersson jméno filmu Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě odvinul od „básně“ retardované holčičky, která ji vlastně ani nepřednese, jen moderátorovi besídky chovanců jakési instituce převypráví, o čem její poéma je. Co je tady ten vtip? Čemu se smějeme? Takhle se musíme ptát, film ze svých gagů dělá otázku a v nejlepším slova smyslu ji obrací proti nám. Groteskní situace, často zbavené ulevujícího smíchu po pointě, ale nejsou beze smyslu a sdělení. Čteme v nich kritiku necitlivosti, obranu samoty, zoufalosti, beznadějnosti a křehkosti našich životů. Když si to uvědomíme, začne být film ještě ve svém průběhu dojemná záležitost.
Výrazné barvy jsou u švédského génia zakázány. Obrazu dominuje šedá, hnědá, nevýrazná zelená a béžová. V prostorech často přetnutých rohy, prázdnými plochami nebo sloupy tak, aby smutní klauni nemohli defilovat v plné parádě jako na pódiu. Sečtělý Roy Andersson je totiž dědic nové věcnosti stejně Bustera Keatona (i když dvojice v novém filmu samozřejmě upomene víc na Laurela a Hardyho), Jacquesa Tatiho, Roberta Musila a (středoevropské moderny vůbec, včetně Jaroslava Haška a Franze Kafky). Ale i Camuse nebo Dostojevského. Už u Anderssonových předcházejících filmů jsme mohli přemýšlet nad tím, jestli sledujeme postapokalyptickou budoucnost, nebo blázinec. Nebo současnost, jen zbavenou růžových brýlí. Můj interpretační návrh zní vzít ty perspektivy všechno dohromady: apokalypsa už byla, jen jsme si jí tak úplně nevšimli, a náš svět je každopádně blázinec.
Už u předcházejících filmů nás Andersson vedl od malých tragédií k velkým. Jakkoliv se jeho nejlepší gagy nedají jasně shrnout do jednoduchého slovního popisu, což je samozřejmě dobře, dokážeme říct, že nám autor ukazuje souvislosti. Že mezi nenasloucháním nebo bezduchým papouškováním úředního nařízení, vykastrovaného od všeho citu a morálky, a kontinentálními, epochálními tragédiemi, je spojitost. Se stejnou bravurou jakou nás Andersson zavede do knajpy ke Kulhavý Lotte z Göteborgu nás nechá vybavit si holocaust (ve filmu Písně z druhého patra) nebo (post)koloniální zvěrstva (v Holubovi). Je v tom překvapivě adresný. Ve filmu si můžeme všimnout jména stále existující velké švédské firmy (Boliden), která má na svědomí právě jednu tragédii v jižní Americe. Banality a nejpodstatnější věci našeho světa jsou beznadějně propojené. Svojí komikou i fatálností, oběma stranami jedné mince.
Smutný výkřik plný fantazie. Teskná groteska. Takový je film Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Tesat ty obrazy. Ale nechat je se hýbat.
