Íránský snímek Sama nocí tmou: stylová prázdnota

8. leden 2015

V Praze začal Festival íránských filmů. Ten se po prvních tematicky laděných ročnících plně zaměřil na současnou tvář perského kina. V rámci aktuálního čtvrtého ročníku má také distribuční premiéru film Sama nocí tmou, který natočila mladá Američanka íránského původu Ana Lily Amirpour. O Sama nocí tmou (Girl Walks Home Alone In The Night) se mluví jako o íránském upírském westernu, což není úplně přesné, ale rozhodně je to pro svou neobvyklost chytlavé.

Sama nocí tmou je pravděpodobně nejhipsterštější film, který jsem kdy viděl. Pokud si hipstery definujeme jako subkulturu, stojící na projevech nezávislosti vůči společenské většině a neustálém vyhledávání a spoluutváření trendů v módě nebo hudbě, vyhovuje film Američanky íránského původu Lily Any Amirpour opravdu dokonale.

Sama nocí tmou je upírský film s westernovými motivy, nezapře vizuální souvislost s komiksem, pohrává si s odkazy na americkou popkulturu minulosti a současnosti, je superstylově černobílý a hlavně je zasazený do Zkaženého města. Souvislost se Sin City není náhodná, ale Zkažené město je vybavené muslimskými znaky v oblékání i perštinou např. na dopravních značkách. Jinak však spíš připomíná industriální peklo, ve kterém fabrický kouř a noc tvoří hlavní scénografické propriety. Film doprovází kromě americké indie hudby také písničky íránské rockové kapely Kiosk. Divák samozřejmě rychle rozezná, že jde o film íránské diaspory a ne domácí íránský film. Pokud už mu to není zřejmé předem z popisu filmu, který se do mantinelů současné íránské oficiální produkce pochopitelně nevejde.

Děj Sama nocí tmou je nicotná lovestory

Podstatné mají být obrazy, resp. scény, ze kterých se film skládá. Některé zaujmou propracovanou vizualitou, zvláště citem pro umístění postav do prostoru a využitím symboliky černé a bílé. Některé mají budovat napětí – například při setkání upírky a dítěte – a záhadnou atmosféru. „Proč jsi tady?“ je jedna z těch nejzásadnějších otázek, na kterou ale ani hrdinka ve Zkaženém městě ani divák nedostanou jasnou odpověď. Interpretačně sice film zůstává otevřený, ale rozhodnutí, zda postavy na konci opustí, nebo neopustí Zkažené město, je nám jako divákům úplně volné.

Část americké kritiky režisérku oslavuje jako nejradikálnější a nejhustší režisérku současnosti. V tom se s ní rozcházím. Hustý mi připadaly spíš někdejší experimenty íránské vizuální umělkyně Shirin Neshat nebo skutečná odvaha a radikalita rapperky Salome MC, která v současném Teheránu rapuje i o postavení žen nebo politice. Rozhodně víc než Amirpourin potetovaný drogový dealer nebo hrdinka v čádoru, která ulicemi Zkaženého města jede na skateboardu. Jakkoliv druhý jmenovaný obraz patří k těm nejpůsobivějším z celého filmu Sama nocí tmou.

Kombinace upířiny a muslimských rekvizit je samozřejmě cool

Hustý by ale bylo, kdyby film nezůstal u komiksové romance zavržené světice v černém čádoru a hocha v bílé barvě. Kdyby dokázal pocitově zasáhnout skutečnou romancí. Nebo kdyby rozvinul provokativní společenský potenciál, který se skrývá v kombinaci prvků, ze kterých Sama nocí tmou vychází.

Téma viny nebo odchodu z vlastní kultury. Kultury, které se část Západu bojí už právě kvůli nerozklíčované nebo mediálně démonizované vnějškové stránky. Byl by to pak mnohem silnější a palčivější film. Ana Lily Amirpour ale zůstala jen u hrátek s vnějškovou stránkou americké popkultury i muslimským elementem. Jestli jsou ty hrátky stylově mistrovské, nebo ne, je pro mě při prázdnotě jejího filmu jaksi vedlejší.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio