Lidová vulgarita i absurdní drama. Když u Padesátky vydržíte do druhé půle, mile vás překvapí
Příznivci českého filmu dostali 24. prosince dárek, neboť v kinech byla premiérově uvedena komedie s názvem Padesátka. Jako svůj celovečerní režisérský debut ji natočil populární herec Vojtěch Kotek.
Padesátka vznikla původně jako divadelní představení A studia Rubín, které má ostatně představení stále ve svém repertoáru. Námět „mrazivého dramatu z jedné jizerské chaty“ vznikl v šatně divadla ve Vrchlabí, kde napadlo Jakuba Prachaře a Marka Taclíka, že by bylo pěkné zahrát si také hru o běžkách. Nápadu se chopil Petr Kolečko, jehož text pro divadlo i pro film, v podstatě se shodným hereckým obsazením zpracoval Votěch Kotek.
„Dědova zlomená hůlka je takovej jizerskej Excalibur“Tvůrcům se podle filmové kritičky Alice Aronové podařilo především vystihnout atmosféru: „Protože v době natáčení bylo už v Jizerských horách, k nimž a jejich legendárnímu závodu odkazuje název, bláto, natáčelo se v Krkonoších a na počasí měl štáb mimořádné štěstí, takže atmosféra zasněžených hor je ve filmu vynikající.“
„Tato komedie nemá potenciál, aby se stala kultovní,“ pokračuje už v kritickém tónu Alice Aronová. „Rozhodně to není rodinný film, humor je v něm velmi na hraně a je velmi vulgární. Dokonce se hovořilo o dvou verzích, jedné pro televizi a ta ´odvážnější´pro kina.“ Pavka Bulán je nejstarším žijícím členem tradiční běžkařské rodiny, který se obává, že syn Jura nedokáže naplnit jeho odkaz. Místo Jizerské padesátky ho totiž zajímají padesátileté manželky rolbařů a členů horské služby, což je mimochodem druhoplánový odkaz k názvu filmu.
Petr Kolečko je úspěšný dramatik, méně už „funguje“ ve filmu„Problém je podle mne právě v tom přepisu výborné divadelní hry do filmové podoby,“ upozorňuje Alice Aronová. „A přitom je zvláštní, že přede dvěma lety, kdy A studio Rubín uvedlo hru ve stejné režii a obsazení, tak se výsledek zdařil, ale stylizaci, která je možná na divadle, prostě ve filmu zklamala.“
Padesátka není jednoduchý film: prolínají se v něm dvě časové roviny a na některé role tak bylo zapotřebí najít dva různě staré herce. Retro 70. let minulého století je přehrávané a působí trapně, mnohem působivější je podle Alice Aronové současný příběh: „to až absurdní drama o vztahu otců a synů, to je opravdu ta nejzdařilejší část, v níž sledujeme bizarní postavy s příměsí černého humoru, který se tam opravdu daří. Ale, bohužel, místy je to nastavováno a sledujeme takovou tu lidovou komedii, místy parodii. Je toho zkrátka moc, takže celek nepůsobí vyrovnaně.“
