Politický azyl ve Francii získala Andrea Sedláčková 17. listopadu 1989

10. listopad 2014

Za týden si připomeneme 25. výročí událostí 17. listopadu 1989, které zásadně změnily vývoj naší společnosti. Týká se to jak politické a společenské situace, tak i oblasti kultury. Ranní Mozaika zmíněné výročí připomíná mimo jiné i sérií rozhovorů s osobnostmi československého a českého kulturního života. Dnes si budeme povídat s Andreou Sedláčkovou.

Jako režisérka má na svém kontě například filmy Oběti a vrazi - na téma sourozeneckého incestního vztahu nebo Musím tě svést, dále do značné míry autobiografické televizní snímky Ze života pubescentky a Můj otec a ostatní muži a taky Rytmus v patách, natočený podle předlohy Josefa Škvoreckého.

Život Václava Havla a „pařížská revoluce“Začátkem letošního roku se hodně mluvilo o filmu Fair Play, jehož tématem je komunistickým státem řízený doping vrcholových sportovců. V těchto dnech představila Andrea Sedláčková střihový dokument Život podle Václava Havla a taky svoji knižní prvotinu nazvanou Moje pařížská revoluce.

O Andree Sedláčkové se s mírnou nadsázkou mluví jako o poslední československé emigrantce. Do Paříže totiž odešla dva a půl měsíce před 17. listopadem. Jaká byla tehdy v socialistickém Československu atmosféra? „Pro mě to byly paradoxně nejlepší roky života,“ vzpomíná režisérka, „byla jsem mladá a obklopená spoustou lidí, kteří měli podobné názory jako já. Zdá se mi, že jsme byli o to bohatší, že jsme měli evidentního nepřítele a věděli jsme, vůči čemu se vyhraňujeme, měli jsme touhy a sny.“

Francouzi znali a uznávali „česká jména“Andrea Sedláčková založila spolu s Martinem Mejstříkem studentský časopis Kavárna. po vydání prohlášení Několik vět sbírala podpisy mezi studenty, ale právě neochota vyjádřit svůj názor byla jedním z podnětů, že se mladá žena rozhodla zůstat ve Francii. A jak byla přijata? „Francouzi tehdy přijímali hodně politických uprchlíků, zvlášť z Československa. Na růžích jsme samozřejmě ustláno neměli, ale přijímáni jsme byli výjimečně, neboť díky jménům jako Kundera, Havel nebo Navrátilová a Lendl jsme měli skvělé renomé.“

Vůči tomu je paradoxní dnešní situace, jak vyplývá z řeči Andrey Sedláčkové, neboť nejen že se zvýšil obecně počet uprchlíků, ale zájem o českou kulturu mezi mladou francouzskou generací samozřejmě poklesl. „V té záplavě nabídky, například filmů, je šance upoutat pozornost velmi nízká.“

Čtěte také: „Je 17. listopadu 1989 pozdě odpoledne, už se stmívá“

Vždy je nejdůležitější najít "téma"A jak se z pohledu Andrey Sedláčkové změnil český film za uplynulé čtvrtstoletí? „Češi se naučili dělat film podle západních kritérií, zvlášť v technických profesích, což je dnes díky koprodukcím naprosto vyrovnané. Samozřejmě tehdy byla nesrovnatelně vyšší návštěvnost českých filmů. V tom ohledu je také obtížnější prosadit například vážné téma, protože na to přijde méně diváků, než třeba na komedii. Ale zázraky se jistě stále dějí.“

Spustit audio