Zaniklá kina pražského Žižkova a Nuslí

30. červenec 2014

První promítání se v pražské čtvrti Žižkov uskutečnilo v roce 1904. Od té doby tam biografy rostly jako houby po dešti. Ale také v poslední době rychle zanikaly. V letním seriálu věnovaném zaniklým kinům v Praze se dnes podíváme právě na Žižkov.

Z biografů na pražském Žižkově namátkou připomeňme například Poncův Royal Biosckop, Edison, Aero nebo Kosmoramu, pozdější Obzor. Vznikla i řada kin, kde se promítalo pod širým nebem. Češi mají ostatně takové projekce rádi, protože v letním kině je dovoleno víc, než v sále kamenného kina. Jeden takový biograf, tehdy se jmenoval U Matoušů, vznikl na Žižkově už před první světovou válkou.

Bratři Jaroslav a Miroslav Čvančarové s filmem a kiny vyrůstali. I díky jejich rodině vznikla v Praze řada biografů. Dnes o tom píší články a knihy. Miroslav Čvančara vzpomíná na jedno zvlášť oblíbené kino: „V dnešní Bořivojově ulici, na zahradě rodného domu Jaroslava Seiferta, bylo už před první světovou válkou otevřeno kino, které se jmenovalo U Matoušů – podle hostince, který v tom místě byl.

Budovatel kina byl ale hned v prvním roce velké války povolán a vrátil se s posledními legionáři až někdy v roce 1920. Kino obnovili právě legionáři, takže bylo pojmenováno: Legionářů invalidů. Bylo tam 700 míst a promítače, operatéra, jak se tehdy říkalo, tam dělal můj strýc Ferdinand Čvančara. Jeho mladší bratr, můj otec, tam začal vypomáhat.“

V roce 1934 právě bratři Čvančarové, otec a strýc dnešního vypravěče, projevili zájem kino provozovat, vybavili ho zvukovým zařízením a zajistili zcela originální program. „Vyhradili určité dny určitému stylu,“ pokračuje ve vyprávění Miroslav Čvančara, „třeba pondělky a úterky byly věnované westernům… a k tomu, aby byla navozena správná atmosféra, tak pod plátnem zpívaly třeba trampské skupiny. Čtvrtky byly vyhrazeny americkým němým groteskám, kterých můj otec a strýc vlastnili bezmála 500.“

Kino U Matoušů bylo vybudováno pod širým nebem, podobně jako dnešní letní kina, mohlo se tam tudíž kouřit, z přilehlé restaurace tam roznášeli pivo. Když se začalo stmívat, začalo promítání a hrálo se až pozdě do noci. „A dokonce,“ vzpomíná Miroslav Čvančara, „když kino končilo sezónu, tak pořádali tzv. silvestrovský pořad – i když to bylo třeba v září. A tehdy se hrálo tak dlouho, dokud někdo seděl v hledišti.

V roce 1939, v době hrozícího válečného konfliktu, vyšlo nařízení o zatemnění a kino muselo svůj provoz ukončit. Svoji činnost už nikdy neobnovilo. Naposledy kino posloužilo v květnu 1945, kdy bylo 700 sedadel použito na stavbu barikád.

Kino Světovid provozovala družina osleplých vojínů

00174537.jpeg

Kromě Kina Bouček, Rokoko, Jas, Sparta, Jezerka, Ochrana fungoval v pražských Nuslích biograf Světovid, postavený v roce 1914 se 750 sedadly. Koncem roku 1948 se nad vestibulem objevil nápis Morava. Toto jméno zůstalo až do doby, kdy prostor převzalo Divadlo Na Fidlovačce.

Po roce 1948 kino pomalu chátralo, až v roce 1991 se úplně zavřelo. Jeho konec přibližuje Milan Wolf: „Když jsem se dozvěděl, že kino zavřeli, šel jsem na obecní úřad, že bych měl zájem kino provozovat. Plánoval jsem hrát staré filmy i novinky ve stylu Ponrepa. Kino mi bylo svěřeno, musel jsem nechat opravit promítací stroje, dát nové plátno. Provozoval jsem ho, ale návštěvnost byla velmi nízká – přišli i čtyři lidi. Když jsem dal vstup za 30 Kč, dorazilo i 150 důchodců. Hrál jsem pro školy, pronajímal jsem kino pro různá představení, besedy, pořady o Lídě Baarové. Nakonec jsem se pokusil v prostorách kina udělat filmové muzeum ze starých promítaček, kamer a rekvizit, po kině jsem rozvěsil plakáty.“ Ani to ale nestačilo k tomu, aby Milan Wolf provoz kina zaplatil, a tak po sedmi letech se svým úsilím skončil.

Spustit audio