Zimní spánek. Snad až příliš úctyhodný vítěz
V Česku byl minulý týden poprvé uveden Zimní spánek, vítěz canneského festivalu. Oceněný film je dílem výjimečného tureckého autora Nuriho Bilgeho Ceylana.
Jméno Nuri Bilge Ceylan je v Česku zatím známé jen festivalovým návštěvníkům a náročnějšímu publiku. Tam ale většinou rezonuje velmi dobře. Ceylan se svými filmy startuje od roku 2002 vždy na festivalu v Cannes a žádný z jeho pěti takto uvedených filmů neodešel bez ceny. Poroty se střídaly, ale respekt k Ceylanově režijní práci autorovi vždy vynesl cenu za režii, velkou cenu poroty, nebo – jako v případě nejnovějšího Zimního spánku – rovnou Zlatou palmu.
Aydin, bývalý herec, vlastní v turecké Kapadokii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou a rozvedenou sestrou. Turistická sezóna ve slavné a malebné oblasti tureckého vnitrozemí skončila a začíná sněžit. Hotel – pojmenovaný Othello – se stává místem, kde na povrch vyplouvají věci, které si postavy nerady přiznávají. Anebo které skrze svůj vlastní obraz o sobě ani nevědí.
Ceylan se vždy hlásil k inspiraci Čechovem. Tentokrát jako kdyby ho tento zdroj plně ovládl. Malířsky komponované exteriérové záběry jsou v menšině, převládají dialogové scény v interiérech. Režisér k tomu řekl, že se bál, že krásná a svérázná krajina by film zahltila, a tak ji raději využíval velmi střídmě.
Pomalu se ponořujeme do podpovrchového konfliktu, jedna z postav nás přivádí k druhé. Dlužník k věřiteli, věřitel ke své sestře a manželce, jejich hoteloví zaměstnanci k hostům. V pomalu plynoucím toku děje zajiskří některé dialogy, i když nikdo nezvedne hlas.
Hlavní postavu, Aydina, je například možná vnímat nejdříve jako velkorysého vzdělance, potom jako bázlivého manipulátora, potom jako nešťastníka, spoutaného sebou samým. A každá z fází filmu do nás jako diváků uloží něco z toho, abychom i pak na závěr filmu poskládali o postavách vlastní obrázek.
196 minut dlouhý film jako kdyby plynul tempem minulého století. Po každém emocemi nabitém vrcholu cézura a pomalu přichází nové téma... Charakterová studie je bohatě doplněná literárními a filmovými i divadelními odkazy, stejně jako Aydinova kancelář výtvarnými artefakty.
Je vlastně úžasné vidět film, který jako by nepocházel z naší doby – ačkoliv ji samozřejmě zobrazuje. Ale otevřenou charakterovou studií, filmem o sebeklamu, skrývané pýše, moci ve vztazích a mezilidské bolesti – pro mě osobně – působivost filmu vlastně končí. Ceylanovy předcházející, obrazově sytější, až transcendující filmy mi zůstanou nadále osobně mnohem bližší: Vzdálený je esencí specifické turecké melancholie zvané hüzün; sníh mi tento film o dvou mužích dokázal předvést jako žádný jiný. Jako velmi osobní vztahový řez vyznělo dusné drama Klima, a metafyzická detektivka Tenkrát v Anatolii je v Ceylanově filmografii zatím nejkomplexnějším dílem, do kterého se lze ponořovat vícekrát.
Ze Zimního spánku si budu pamatovat spíše jen některé nejsilnější momenty, plné tlumených a otevíraných emocí. Budu si ho pamatovat jako úctyhodný, snad až příliš úctyhodný film. Ten s tou Zlatou palmou na bedrech.
