Jana Koubková: A tak si jdu…
Stálice a svým způsobem i patronka československého a českého jazzu, zpěvačka Jana Koubková, je zároveň i skladatelkou, básnířkou, fejetonistkou, sloupkařkou a organizátorkou.
Mezi její přečetné aktivity patří například založení festivalu jazzových, bluesových a rockových zpěváků s názvem Vokalíza a mezi mnohými soubory, s kterými spolupracovala, nesmíme opomenout Jazz Sanatorium Luďka Hulana, Jazz Q Martina Kratochvíla, Trio Alana Vitouše, CK Vocal, Big band Karla Vlacha a Gustava Broma, Pražský Big band Milana Svobody či Jazzový orchestr Československého rozhlasu. Peter Lipa, Eva Olmerová, japonská pianistka Aki Takase, americký saxofonista Darryl Kennedy či balafonista z Pobřeží Slonoviny Aly Keita jsou dalšími důležitými jmény mapujícími zpěvaččinu kariéru.
Jana Koubková prošla mnoha styly od blues přes swing a jazzový mainstream, bebop, jazzrock, latinu a free-jazz až po world a etnickou hudbu. Její vlastní soubory Hot tety, Horký dech Jany Koubkové, Trio s kytaristou Petrem Zemanem a vibrafonistou Radkem Kramplem, Guru Band či rozličné Tandemy jsou pouhými příklady, nicméně nesmírnou různorodost především scatové zpěvačky alespoň naznačují. A také daly vyústit v současné album A tak si jdu…, na kterém ji doprovázejí kytarista a zpěvák Roman Hampacher, klávesista Ondřej Kabrna a bubeník Jan Červenka.
V bluesové skladbě Hvězdy nesvítí dostal příležitost kontrabasista Vít Švec, nicméně prostor ovládá zejména klávesista Ondřej Kabrna, jehož soulové sólo na Hammondky je přímo ukázkové. Jana Koubková sice Čeká jak škeble na útesu, čeká, co jí voda přinese, nicméně na svoji další cestu má očividně chuť. Jakkoli je v jejích textech četnost zájmen „nic, nikoho, nikdo“ až zarážející.
Ve značně odlišném hudebním slovníku Koubková listuje ve skladbách, jejichž náladu určuje autorka textů Mirka Hedbávná. Baladická, něžná, klidná Třináct je tucet, podbarvená akustickou kytarou a violoncellem Jana Kellera, stejně tak jako moravsky laděná Hořela hora, zrcadlící skácelovské „stříbro ze všech louží“ i pomocí perkusí Alana Vitouše, jsou opravdu a naplno prožité. Jednou z dalších svébytných hudebních poloh Jany Koubkové na albu A tak si jdu… je dynamická, jazzrocková až čistě rocková instrumentace podpořená Fender pianem a Hammondkami Ondřeje Kabrny, elektrickou kytarou Romana Hampachera, vcelku nekompromisními bicími Jana Červenky a basou Zdeňka Wimpyho Tichoty. Jakkoli je teď, dle vlastních slov, Koubková zmoklá slepice, chvilkami mně vytane na mysli například Pražský výběr či pozdější formace Vladimíra Mišíka.
Tak trochu „ujetá“ svébytnost letos dvaasedmdesátileté Jany Koubkové se projeví především v jejích vlastních skladbách. Koubkové „se po těle stýská, je nasáklá bůhví čím, nenapadá jí nic, cítí se nahá, srdce jí padá do beznaděje, jak škeble na útesu čeká, co jí voda přinese – a odnese, přiznává, že „na těle a na duchu není vždycky ejchuchu“ -- ale píská si, je bezstarostná, až jí naskakuje husí kůže, …a tak si jde“. A není na místě složitě se ptát „kam?“ – vždyť její povyk a řev nese se jako zamlada a je velkým příslibem budoucích průniků napříč žánry. Ačkoli pro Koubkovou tak příznačný experiment se slovními hříčkami se na albu lehce vytrácí, humorné uchopení hudební materiálu rozhodně přetrvává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
