Aby se lidé prostřednictvím mé hudby dotkli něčeho hlubšího. Jazzový vizionář Arve Henriksen v Praze

Arve Henriksen je zároveň autorem řady sólových projektů a alb, na kterých neustále experimentuje se zvukem své trumpety. Neúnavný norský hledač a jazzový vizionář vystoupí 26. ledna v Paláci Akropolis společně s rakouským hudebníkem Fenneszem. Do jaké krajiny tentokrát zavedou pražské publikum? „To je vždy velice zajímavá otázka. Faktem je, že co se týče hudby, příliš se nepřipravuji na jednotlivé koncerty, ale vždy přemýšlím a pracuji v širším horizontu budoucnosti. Teď je začátek nového roku, takže se soustředím na nové projekty a promýšlím plány na tento rok. Hledám nové zvuky, hodně pracuji s improvizací, což v realitě znamená, že se připravujete na všechno.

Právě pražský koncert bude letos první, který bude téměř zcela založen na improvizaci. Cítím se teď velmi dobře, svěže, a popravdě řečeno jsem i dost netrpělivý a zvědavý, jak bude dnešní koncert probíhat. Rozhodně chceme s Fenneszem udělat skvělý koncert. Při improvizaci nikdy nevíte, co se stane, a právě to nás na tom baví.“

Bude to skutečně čistá improvizace nebo máte předem daná nějaká schémata, patterny? Jak přesně na pódiu funguje Vaše vzájemná interakce? S Fenneszem jsme společně odehráli už několik koncertů. Z těchto setkání se samozřejmě vždy vynoří nějaká témata, ale faktem je, že jsme společně nikdy předem nic nepřipravovali. Každý z nás kontinuálně pracuje na svých vlastních projektech, takže když se potkáme, propojujeme to, čím se oba v danou chvíli zabýváme, to, co nám v danou chvíli připadá zajímavé a objevné. Spájíme dohromady různé myšlenky, přístupy, elementy. To je právě skvělé na hudbě, která vzniká na základě improvizace. Neustále pracujete s aktuálním okamžikem, žijete a tvoříte v daném momentu, a také si utváříte velmi specifickou vazbu s publikem. Jasně vnímáte jeho odezvu a okamžitě na ní můžete zareagovat. A to je úžasné a neskutečně dobrodružné.

Arve Henriksen |foto: CF-Wesenberg@kolonihaven.no

Ráda bych se teď vrátila do roku 1988, který byl klíčový pro Váš hudební vývoj. Váš kolega, trumpetista Nils Molvaer, Vám tehdy půjčil nahrávku s japonskou hudbou, na které jste objevil flétnu šakuhači. Tento objev zcela proměnil Váš přístup k nástroji i Váš způsob interpretace. Co konkrétně se s Vámi tehdy stalo a jak se proměnil Váš způsob hry? V roce 1988 jsem byl velmi mladý, právě jsem dokončil standardní norské vzdělání a začal studovat jazzovou hudbu a improvizaci na Hudební Akademii. Byl jsem tehdy velmi otevřený a zvědavý a upřímně doufám, že to pořád jsem. Tehdy jsem ale hodně přemýšlel o zvuku, hodně jsem hledal a snažil se najít svůj vlastní výraz, svou vlastní identitu. Nils Molvaer mi tehdy půjčil nahrávku s tradiční japonskou hudbou a já poprvé slyšel šakuhači. Ta hudba byla velmi melancholická, ale zároveň transparentní, čistá, minimalistická, nepřekypovala žádnými přebytečnými informacemi. Jasně jsem v ní slyšel souvislosti s norskou folklórní hudbou, kterou jsem se tehdy hodně zabýval. Vždy mě zajímaly mé vlastní kořeny.

Jedna věc je americká hudba, americká jazzová tradice. Ale já nejsem Američan, jsem Nor, vyrostl jsem ve Skandinávii. Takže jsem vždy přirozeně tíhl k tomu zkoumat severskou hudbu… Při poslechu té nahrávky jsem si najednou uvědomil, jak jsou si japonská a norská hudba v mnoha ohledech podobné, přestože se jedná o dvě naprosto odlišné, vzdálené kultury a tradice… To pro mě bylo velmi objevné. Ale nezabýval jsem se jen japonskou hudbou. Studoval jsem i hudbu indiánskou nebo arménskou, ve které jsem pro změnu objevil dechový nástroj jménem duduk. Takže těch vlivů a inspirací byla celá řada.

Když Vás slyším hrát, mám často pocit, jako bych neposlouchala jazzovou trumpetu, ale spíš lidský hlas, který vypráví příběh. Je to můj subjektivní pocit nebo se snažíte, aby Vaše hra takhle zněla? Moje velké přání je, aby se lidé prostřednictvím mé hudby dotkli něčeho hlubšího. Jako umělec se snažím být především upřímný – k sobě i k ostatním. Snažím se vytvářet něco, co se zakládá na pravdě, v čem je pravda. Něco, v čem se lidé mohou potkat se svými zkušenostmi, se svými pocity. Nemyslím si, že jsem originálnější než jiní hudebníci. Snažím se jen používat svůj nástroj jako prostředek k vyjádření určitých emocí nebo příběhů. Příští rok mi bude padesát a myslím, že jsem toho docela dost prožil. Měl jsem dvě ženy, mám pět dětí, prošel jsem různými životními fázemi i situacemi. Život je velmi různorodý, jednou jste nahoře, jednou dole. Jsou období, kdy musíte hodně bojovat, jindy Vám zase štěstí přeje a Vy se radujete. Já všechny tyto zkušenosti přetavuji do hudby.

Zároveň hodně vnímám to, co se děje kolem. Třeba uprchlická krize nebo americké prezidentské volby. To všechno jsou věci, které se mě dotýkají a které mě ovlivňují. Myslím si, že umění je teď důležitější než kdy jindy. Být umělcem je totiž taky o tom dávat lidem možnost přemýšlet jinak a nově o věcech, které nás obklopují. Je to ale i o tom dát lidem možnost uniknout do abstraktnějšího, imaginativnějšího světa. Nechat se unést.

Když jsme se potkali, mluvil jste o tom, že právě připravujete novou desku. Máte pověst neúnavného jazzového experimentátora a hledače. K jakým horizontům v současné době míříte? Co na svém nejnovějším albu zkoumáte a objevujete?Na novém albu jsem se opět propojil s Janem Bangem, kytaristou Ajvinem Orsetem a producentem Erikem Honoré. Připravované album, které vyjde v dubnu, je v podstatě rozšířením alba Places of Worship z roku 2013. Tentokrát se ale snažím pracovat se současnějším materiálem, se současnějšími postupy. Myslím, že to album docela dobře ukáže, kde v tuto chvíli stojím, kde se nacházím. V podstatě se na něm mnohem víc odkrývám, pokouším se na něm být víc nahý. Některé prvky jsem záměrně potlačil nebo úplně vyřadil – například bicí. Tohle album je pro mě skutečná výzva – přijmout to, co se děje, přijmout to, co ke mně při tvorbě přirozeně přichází.