Andrej Borejko se k FOK vrací po více než jedenácti letech
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK uvede na svých abonentních koncertech 9. a 10. listopadu ve Smetanově síni Obecního domu program z děl ruských klasiků.
V podání jednoho z našich nejlepších klavíristů, Ivo Kahánka, zazní Pátý klavírní koncert Sergeje Prokofjeva, od jehož narození letos uplynulo 125 let, Pražští symfonikové dále zahrají suitu z Čajkovského Šípkové Růženky a symfonickou báseň Kikimora od Anatolije Ljadova. Koncerty bude řídit ruský dirigent Andrej Borejko.
Skladbu Kikimora Ljadov napsal v roce 1909, je pojata jako poutavé hudební vyprávění. Na jeho počátku skladatel vykresluje hlavní postavu, jakousi podivnou bytost Kikimoru, která vyrůstá u čaroděje v Kamenných horách. Během sedmi let Kikimora dospívá a stává se z ní zlé strašidlo, jehož podivné zvuky, které vydává, skvěle znázorňuje umně vypracovaná zvukomalba orchestru.
„Vzpomínám si na krásné prostředí secesní Smetanovy síně Obecního domu, kam je opravdu radost se vrátit,“ vyjadřuje své nadšení ruský dirigent. „Prahu jako takovou jsem už tehdy vnímal jako velmi krásné město, ale za těch jedenáct let se z ní stalo opravdu skvělé místo. Všude kolem vás jsou citlivě opravené stavby, které vypadají, jako kdyby je někdo postavil včera. Co se týká umělecké práce, cítím se tady velice šťastný. Práce s orchestrem jde velice dobře a to se přitom nejedná o program, který by zde byl hrán často. Prokofjev je pro orchestr úplně nový. Pokud hráli Ljadova, bylo to určitě před mnoha lety. A co se týká Čajkovského, orchestr dobře zná slavnou suitu z baletu Šípková Růženka, která ostatně dala našemu koncertnímu programu jméno, ale v tomto případě se jedná o můj vlastní výběr hudebních čísel. Tato nová suita má zhruba 45 minut a objeví se v ní i hudba, kterou dosud hráči nehráli.“
Co si myslíte o současné umělecké kondici Pražských symfoniků?Řekl bych, že orchestr je velmi motivovaný, svěží a plný mladých umělců doslova žíznících po hudbě. Mám moc rád tuto svěží orchestrální krev, protože pak hráči nejen, že dobře hrají, ale jsou také připraveni reagovat. Zdejší dřeva znějí opravdu skvěle a jsou na vysoké úrovni. Co se týká smyčců, už před lety mne zaujal jejich silný a plný zvuk, který mi připomíná můj rodný orchestr v Petrohradu. Pražští hráči opravdu umějí hrát - když hrají forte, zní to opravdu jako forte. Zdejší orchestr zní v souzvuku doslova mocně a to mám opravdu rád.
Takovou určitou specialitou dnešního programu je symfonická báseň Kikimora od Anatolije Ljadova. Proč jste si vybral právě toto dílo? Jsem velkým příznivcem hudby Anatolije Ljadova. A rád prezentuji a diriguji jeho skladby všude, kde je dosud orchestry a posluchači neznají. Bohužel, takových míst je na světě opravdu řada. V případě pražských koncertů, myslím si, že dát jeho skladbu do konfrontace s díly Prokofjeva a Čajkovského je velmi dobré. A to zejména s hudbou Prokofjeva, protože byl Ljadovovým žákem.
Anatolij Ljadov byl velmi zvláštní muž. Byl to velice talentovaný skladatel a klavírista. Miloval život, ale práci jako takové nevěnoval až zas takovou pozornost. Zanechal nám řadu krásných krátkých skladeb, zejména pro klavír. Nesložil ale žádnou rozsáhlejší skladbu, tedy žádnou operu, balet ani symfonii, což mu bylo za jeho života vytýkáno. Je ale autorem několika symfonických básní, které z jeho skladatelského odkazu patří k tomu nejpopulárnějšímu. Jeho symfonická báseň Baba Jaga má jen kolem tří minut, Kikimora kolem osmi a Kouzelné jezero tak šest až sedm minut. Všechny jsou ale skutečnými hudebními skvosty, protože Ljadov byl vlastně prvním ruským impresionistou. Snažil se v instrumentaci objevovat barvy. Tak jako to ve stejné době dělali ve Francii Debussy nebo Ravel. Je to tedy velice barevná, pitoreskní hudba, ve které nemusíte nic měnit, stačí jenom následovat partituru.
Po skladbě Kikimora bude následovat Prokofjevovův Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur. V něm se jako sólista představí Ivo Kahánek. Jaké místo zaujímá tato skladba v jeho repertoáru? „Naprosto nové, protože jsem to dílo nikdy, nejen nedělal, ale přiznám se, že dokud jsem ho nezačal cvičit na toto vystoupení, tak jsem ho ani neslyšel. Tento 5. Koncert, který původně by, mimochodem, myšlen Prokofjevem spíše jako hudba pro klavír a orchestr, ne vyloženě jako 5. Koncert, ale nicméně, nakonec se vyvinul do podoby koncertu. Toto dílo je opravdu velmi zřídka hrané a to nejen u nás, ale myslím, že i ve světě, o čemž svědčí nevelký počet nahrávek.“
Co bylo největším překvapením po prvním náhledu do not?„Co si myslím, že určitě překvapí každého klavíristu, je počet vět, protože tento klavírní koncert jich má celkem pět a ta forma není úplně klasická – v podstatě první věta s třetí se trochu párují, ta třetí je toccata na motiv té první. Celkově je to typický, velmi neoklasický Prokofjev, ještě z pařížského období, velmi jiskřivý v instrumentaci, plný ostrých akcentů, úsečných staccat, plný sarkasmů a jiných věcí.“
Čtěte také: Daniel Sobotka, ředitel Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK
