Beethovenovy symfonie válečný konflikt nevyřeší, pochybuje syn Daniela Barenboima
Houslista Michael Barenboim hraje s nejvýznamnějšími orchestry i dirigenty světa. Dnes večer vystoupí se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Při návštěvě Prahy umělec poskytl exkluzivní rozhovor Markétě Kaňkové. Koncert z Dvořákovy síně Rudolfina živě přenáší Vltava od 19:30.
V Paze společně s orchestrem SOČR a dirigentem Ondrejem Lenárdem provedete Bruchův první houslový koncert, který jste společně zahráli v roce 2013 ve Wiesbadenu. Proč jste se rozhodl uvést se SOČRem v Praze znovu tuto skladbu?
Tento koncert jsme společně s Ondrejem Lenárdem a orchestrem před dvěma lety v Německu hráli a myslím, že to byl úspěch. Naše spolupráce byla velice plodná a tak vznikl nápad provést společně Bruchův koncert také v Praze, v domovském působišti orchestru. To byl a je hlavní důvod.
Jste houslistou s širokým repertoárem. Četla jsem skvělé kritiky na vaši interpretaci Mozarta, ale také Schonberga a dalších autorů 20. století. Jaká hudba je nejbližší vašemu srdci?
Jsem přesvědčen o tom, že pro každého interpreta je velmi důležité neomezovat se na jeden druh a typ hudby. Když hrajete a znáte moderní a soudobou hudbu, přirozeně to ovlivňuje i váš přístup k hudbě starších stylových období. Pokud hrajete jen Mozarta a Beethovena a nehrajete zároveň Schonberga nebo Bouleze, pak bude váš přístup k Mozartovi a Beethovenovi velmi omezený a mnohem méně zajímavý. Já osobně cítím potřebu seznamovat se se všemi jazyky hudby, toužím neustále rozšiřovat své obzory. Je to pro mě zcela zásadní věc, a proto se snažím drasticky proměňovat a neustále rozšiřovat vlastní repertoár. Každou sezónu se učím nové skladby, nové koncerty. Chci se stále učit, stále růst.
Hrajete s nejvýznamnějšími americkými i evropskými orchestry a spolupracujete s nejlepšími dirigenty světa. S Lorinem Maazelem, Christophem Eschenbachem, Davidem Zinmanem, Pierrem Boulezem. Které z těchto setkání vás umělecky i lidsky nejvíce poznamenalo, nasměrovalo?
Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl spolupracovat se všemi těmito hudebníky, jsou to všechno výjimečné osobnosti. Od každého z nich jsem si něco vzal a něčemu zásadnímu se naučil. Zvláštní místo mezi nimi má ale Pierre Boulez, kterého hluboce obdivuji. Od něho jsem se asi naučil nejvíc. Naprosto fascinující mi připadá jeho postoj k hudbě. On slouží jí, ne ona jemu. On se neustálé plně dává do jejích služeb, neustále pracuje pro hudbu. Nemyslí na sebe, jako řada hudebníků, na postavení, které získal nebo může získat prostřednictvím hudby. Hudba je pro něj smyslem života, nástrojem komunikace a sdílení. A to je důvod, proč jsou jeho skladby i jeho koncerty tak silné. On je pro mě ideálním člověkem i hudebníkem – takovým bych chtěl být.
Pierre Boulez za několik dní oslaví 90. narozeniny. Chystáte se přispět nějakými koncerty nebo projekty k jejich oslavám?
Samozřejmě. V roce 1991 Pierre napsal skladbu pro sólové housle, kterou pojmenoval Anthémes I, kterou později ještě rozšířil o druhý díl – Anthémes II, v níž kombinuje sólové housle s živou elektronikou. Obě tyto skladby budu v rámci oslav jeho narozenin mnohokrát hrát – například za dva týdny s Berlínskou filharmonií, za měsíc v Londýně, na konci roku v Paříži nebo Salcburku.
Významnou roli ve vašem životě sehrál samozřejmě váš otec Daniel Barenboim – žijící pianistická i dirigentská legenda. Od svých sedmnácti let jste s ním spolupracoval na pozici koncertního mistra v orchestru West-Eastern Divan Orchestra, který váš otec založil. Jaké to je hrát pod otcovskou taktovkou?
S otcem jsem spolupracoval mnohokrát, nejen v tomto orchestru. Hráli jsme například první Schonbergův houslový koncert s Vídeňskou filharmonií. Naše práce ve West-Eastern Divan Orchestra je v mnohém specifická. Orchestr nefunguje jako stálé těleso, funguje na principu projektu. V létě děláme čtyřtýdenní turné, v zimě hrajeme po dobu jednoho nebo dvou týdnů. Tvoříme jako úzce provázaný kolektiv, ale zároveň následujeme dirigenta. S otcem mám velmi dobrý pracovní vztah, naším společným cílem je dělat společně co nejlepší práci.
Základem tohoto obdivuhodného projektu je myšlenka odstranění bariér mezi lidmi a vzájemného nepřátelství mezi národy prostřednictvím hudby. Jste opravdu přesvědčen, že latinské přísloví „Inter arma silent musae“ se dá interpretovat i obráceně – kde znějí múzy, mlčí zbraně?
Nejsem si tím tak úplně jistý. Každý společenský konflikt má své sociální kořeny, své politické důvody. Abyste takový konflikt vyřešily nebo mu zabránily, musíte řešit jeho příčiny. To, že budete hrát Beethovenovy symfonie, konflikt nevyřeší. Ten konflikt nezpůsobili hudebníci, nemají s tím nic společného. Na druhé straně – když lidem Blízkého východu hrajeme třeba Beethovena, Bouleze nebo cokoli jiného, nabízíme tím určitý alternativní model myšlení. Ale tím konflikty nezmizí. Musí se řešit – na společenské a politické rovině.
Jakou roli tedy hudba v životě jednotlivce i společnosti hraje? V čem spočívají její možnosti, její síla?
Hudba i ostatní umění jsou naprosto zásadní součástí lidské přirozenosti, lidské podstaty. Jsou nepostradatelnou součástí našeho duchovního, humánního vývoje. Lidí se dotýká a rozhodně je pozitivně ovlivňuje, když na sebe nechají působit hudbu. Hudba lidem nabízí dialog, podporuje demokracii, respekt k různým pohledům na život, svět, hodnoty. A to je první věc, kterou potřebujete, když se snažíte vyřešit jakýkoli konflikt.
Nebylo vždycky jisté, že se hudbě budete věnovat. V jednu chvíli jste se intenzivně zabýval filozofií, kterou jste studoval na Sorbonně. Proč nakonec zvítězila hudba?
Myslím, že umělec nemá na výběr. On prostě musí tvořit, aby mohl dýchat, aby mohl žít. Filozofie mě od dětství přitahovala a také mě mnoho věcí naučila. Jsem díky ní mnohem otevřenější, díky ní jsem se naučil myslet. V podstatě jsem ale nikdy nepochyboval o tom, že hudba je moje cesta.
