„Bohyně violoncella“ hrála na Strunách podzimu
Bacha umí na violoncello zahrát stejně dobře jako skladby Pink Floyd nebo Led Zeppelin. Baví ji bořit stereotypy a neustále překračovat hranice. Díky virtuozitě a neutuchající chuti posouvat svůj nástroj až na samý okraj jeho možností bývá americká hudebnice s izraelskými kořeny Maya Beiser nazývána „postmoderní divou violoncella“. Včera vystoupila na hudebním festivalu Struny podzimu. Českému rozhlasu poskytla při té příležitosti exkluzivní rozhovor.
Máte velice zajímavý kulturní background. Narodila jste se francouzské matce a argentinskému otci. Vyrůstala jste v izraelském kibucu poblíž Galilejského jezera, nakonec jste se ale usadila v Americe. Který z těchto kulturních vlivů rezonuje ve vás a ve vaší hudbě nejsilněji? Myslím si, že všechny z nich rezonují v mé hudbě i v mé duši stejnou měrou. Právě bohatství kulturních vlivů je něco, co mě už od raného dětství zcela zásadně určuje a definuje. Díky nim jsem do svého života i tvorby integrovala celou škálu způsobů, jak vyjadřovat myšlenky i pocity skrze hudbu. I když jsem se věnovala především vážné hudbě, působilo na mě mnoho různých vlivů. A všechny se staly součástí mé osobní krajiny. Člověk i umělec, kterým dnes jsem, je tavícím kotlem všech těchto vlivů… Díky nim dnes dělám takovou formu hudby a současného umění, která (které) překračuje kulturní hranice.
Jedinečnost vašeho hudebního projevu spočívá v aranžmá původních skladeb do mnoha zvukových, nejčastěji violoncellových stop, často ale také přidáváte nové nástroje. Jak probíhá taková transformace? Čím se necháváte vést v procesu, kdy se původní hudební dílo proměňuje ve vaší vlastní hudební vizi, ve vaší představu?To je krásná otázka! Myslím si, že každá tvorba, každé zrození hudby vychází ze snů. Alespoň v mém případě. Mám zcela konkrétní vizuální, ale i zvukové sny, představy, jasné vize, jak by hudba měla ve výsledku znít, vypadat. Pak se hudba transformuje takřka sama. Pro mě osobně je tvorba především o tom dělat ta nejosobnější možná sdělení. Protože jedině tak můžete dosahovat něčeho skutečně zásadního a dotýkat se ostatních lidí. A o tom hudba a umění je. Ve tvůrčím procesu se navíc snažím stále hledat něco, co jsem ještě (dosud) nepoznala. Jedině takový přístup Vás totiž může zavést na zajímavá, neprozkoumaná místa. Jedině tak můžu prostřednictvím svého violoncella hledat a nacházet zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšela. Každá práce na nové skladbě je pro mě objevnou cestou. A doufám, že nejen pro mě, ale i při posluchače.
Pokud vím, hlavně aranžujete. Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste psala svou vlastní, autorskou hudbu? Ano, přemýšlela! A myslím, že k tomu brzy dospěju. Hodně improvizuji a občas tímto způsobem tvořím vlastní skladby. Zatím jsem ale nikdy necítila potřebu formálně komponovat. Ale možná to brzy přijde! (smích) V každém případě miluji spolupráce, a to nejen s hudebníky, ale i s vizuálními umělci. Strašně mě zajímá, k čemu mohou dospět tři rozdílní lidé, kteří se začnou zabývat stejnou myšlenkou. Pracovat s lidmi, jako je Steve Reich, Philip Glass nebo Osvaldo Golijov je naprosto jedinečná věc! Oni přinášejí své ideje, já zase přicházím se svým potenciálem. Tento proces je pro mě asi zajímavější, než kdybych skládala sama. Vzniká tak velice zajímavá hudba, jsme výzvou jeden pro druhého. V každém případě mě ale nepřestává zajímat vztah mezi akustickým cellem a elektronikou. To, jak si mohu podržet svůj vlastní zvuk a přitom ho překračovat, přesahovat. To je myslím oblast, ve které se mohu uplatnit i jako skladatelka.
Na programu vašeho pražského koncertu se objevila také skladba Osvalda Golijova Mariel, která se stala i hlavním zvukovým symbolem letošních Strun podzimu. Je to neuvěřitelně silná skladba se silným duchovním nábojem, se skrytým příběhem. Co vy sama cítíte, do jakých krajin cestujete, když ji hrajete? Mariel je píseň o ztrátě, kterou každý z nás v životě prožívá, ať už v tom či onom smyslu. Ať už je to láska, milovaný člověk, nebo něco, co jsme ztratili v minulosti a už to nemůžeme mít. O tom je pro mě tato skladba. Bude to deset let, co jsem ji zaranžovala pro vícestopé violoncello a natočila jsem ji. Osvaldo je můj blízký přítel a Mariel původně napsal pro violoncello a perkuse. Já jsem ale cítila, že musí být zaranžována pro vícestopé violoncello. Je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a hraji ji neskutečně ráda. Pokaždé se mi při hraní objevují jiné obrazy, což závisí na tom, v jaké životní fázi se právě nacházím. Před mnoha lety mi zemřela matka, takže když hraji Mariel, velmi často myslím na ni. Někdy mám dokonce pocit, jako bych s ní prostřednictvím této skladby mluvila. Myslím si, že lidé se s touto skladbou skvěle ztotožňují proto, že v ní mohou najít podobný okamžik, podobný moment ze svého života.
Na repertoáru se objevila také skladba Stevea Reicha Cello Counterpoint, ke které jste Stevea Reicha inspirovala. On sám se o ní vyjadřuje jako o jedné z nejtěžších skladeb, které kdy napsal. V čem spočívají její největší nároky? Tohle je jediná skladba, kterou Steve napsal pro violoncello. Několik let jsem ho přesvědčovala, aby pro mě takovou skladbu vytvořil. A on se pak rozhodl napsat tuto kompozici, kterou mi následně poslal se slovy: „Mayo, tohle je skutečně těžká věc!“ Ano, je. Ale už o tom takhle nepřemýšlím, protože ta skladba se už dávno stala mojí součástí.
Jste umělkyně, která ráda vyhledává nové výzvy, ráda překračuje hranice. Co pro vás v tuto chvíli představuje v životě i v hudbě největší výzvu? Těch výzev je hodně a myslím, že o většině z nich zatím ani netuším - což je naprosto skvělá věc. Myslím si, že pro každého umělce, který už dosáhl určité úrovně, je největší výzvou být co nejvíce kreativní, pravdivý, svůj. Nesmíte nechat ostatní lidi, aby vás definovali. A to je velice těžké. V každém albu, které natáčím, se vlastně ubírám úplně novým směrem. Nechci, aby si mě lidé někam zařazovali. Chci, aby byli neustále překvapováni, chci překvapovat sama sebe. Toužím objevovat. A myslím, že největší výzvou je zůstávat v nejistotě. V nejistotě, co přinese budoucnost.
