Daniel Hope a jarní Struny podzimu na Vltavě
Španělský sál Pražského hradu se 29. dubna promění v dějiště Jarního GALA hudebního festivalu Struny podzimu. Na donátorském koncertě vystoupí jeden z nejvyhledávanějších houslistů současnosti Daniel Hope. Živý přenos koncertu můžete slyšet na Vltavě od 19:30 hodin.
Kombinuje tradice a experimenty a je ochoten pustit se do nejrůznějších dobrodružství napříč hudebními žánry i staletími. Je vynikajícím dramaturgem, organizátorem festivalů a k tomu ještě autorem scénářů a dokumentárních filmů. Houslista Daniel Hope je zkrátka nepřehlédnutelnou osobností současné hudební scény. Někdejší student houslisty Yehudi Menuhina vystoupí v Praze na donátorském Galavečeru multižánrového hudebního festivalu Struny podzimu. Ve Španělském sále Pražského hradu provede program složený ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho, Erwina Schulhoffa a Maxe Richtera.
Dramaturgie vašich koncertů je vždy velice pečlivě promyšlená a mívá jasný cíl. Na dnešním Gala představíte skladby Vivaldiho, Bacha, Erwina Schulhoffa a Maxe Richtera. Proč jste se rozhodl pro tento rozmanitý mix?
Je to cesta. Cesta, která začíná v době baroka a plynule směřuje až do dnešní doby. Dalo by se možná říct, že takovým středobodem programu je Erwin Schulhoff. Jeho hudbu hraji už téměř dvacet let a myslím si, že je jedním ze zapomenutých hlasů hudby dvacátého století. Ostatní skladatelé dnešního programu se v podstatě sdružují kolem něho. Schulhoff byl velice silně ovlivněn Bachem a on sám pak zásadně ovlivnil skladatele jako je Max Richter. Jazyk a styl hudby, kterou psal ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, byl neobyčejně originální, myšlenkově i emocionálně silný. Myslím si, že to, čemu dnes říkáme „melodická hudba“, by bez Schulhoffa mělo zcela jinou podobu. Pokládám za úžasnou příležitost zahrát jeho hudbu v Praze. Ve městě, kde se narodil, vystudoval a také napsal řadu skladeb.
Na koncertě zazní i dvě části z Vivaldiho Čtvero ročních dob a zároveň jejich soudobá úprava od skladatele Maxe Richtera. Tu jste před dvěma lety nahrál na album Vivaldi Recomposed a dosáhl s ním na první příčku prodejních žebříčků ve dvaadvaceti zemích světa. Co je na Richterově úpravě tak přitažlivé?
Myslím si, že Max Richter naprosto mistrovsky postihl duši, podstatu Vivaldiho hudby. Od začátku říkal: „Nic není lepší než Vivaldi!“. A já mu říkal: „Naprosto s tebou souhlasím“. A on na to: „Problém je v tom, že jsem s Vivaldiho hudbou ztratil kontakt, protože zní všude. V supermarketech, ve výtazích, v hotelech. Už jí nepoznávám. Chtěl bych jí slyšet nově, a proto jsem se rozhodl ji dekonstruovat.“ Udělal to s takovou dávkou invence a stylu, že když jeho transkripci posloucháte, slyšíte původní originál, zároveň se ale ocitáte v úplně jiném, současném světě. Myslím si, že to je důvod, proč jeho přepis lidé milují. A proč ho miluji i já. Zároveň ale miluji také Vivaldiho. A to je důvod, proč jsem chtěl lidem v Praze dát možnost slyšet obojí. Porovnat, jak zněl originál, a v co se Richterovým prostřednictvím proměnil.
Za toto album jste obdržel také prestižní cenu Echo Klasik v kategorii „Klasika bez hranic“. Překračování bariér a hranic mezi hudebními žánry a styly je vaše doména. Je vaším cílem dokázat, že hudba ve výsledku žádné hranice nemá?
Nesnažím se nic dokazovat. Miluji hudbu. A je pro mě nesmírně důležité ji sdílet. Osobně si nemyslím, že existují nějaké hranice. Ale je na lidech, aby se sami rozhodovali, aby si sami dělali názor. Já sám se učím od všech dobrých muzikantů nehledě na jejich žánrový nebo kulturní background. Myslím si, že všichni jsme propojeni, všichni jsme příbuzní. Jsme sice každý jiný, možná máme každý jiný vkus, ale jsme hudebníci. A proto přistupuji k hudbě z tohoto úhlu.
Vraťme se ještě k programu dnešního koncertu. Díky Sonátě Erwina Schulhoffa se do něj promítne i jedno z vašich stěžejních životních témat - holocaust. Zájem o autory, kteří byli vystaveni represím nacismu, vás provází velkou část vaší umělecké dráhy. O terezínských skladatelích a hudbě v Terezíně jste dokonce natočil dokumentární film. Odkud se vzal váš zájem o tyto skladatele?
Terezín jako symbol skladatelů jako byli Gideon Klein, Viktor Ullmann nebo Pavel Haas mě fascinoval. V podstatě jsem je ale objevil čirou náhodou. Jednou v noci jsem jel v Anglii z koncertu a zaslechl jsem v rádiu něco neskutečného. Bylo to smyčcové trio a já jsem si v duchu říkal - „Proboha, kdo napsal tuhle hudbu?“. Bylo to neuvěřitelné - spájela v sobě prvky Bacha, Janáčka, Bartóka a Stravinského, ale zároveň byla naprosto originální, svá. Po chvíli moderátor ohlásil: „Slyšeli jsme Smyčcové trio Gideona Kleina.“ Neměl jsem nejmenší tušení, kdo je Gideon Klein. Když jsem přijel do hotelu, okamžitě jsem začal hledat informace.
A tak jsem objevil nejen Gideona Kleina, ale i Terezín. Tím pro mě začala neuvěřitelná cesta, která po patnácti, šestnácti letech stále pokračuje. Navštívil jsem Terezín, natočil film. Společně se svými přáteli a dalšími hudebníky se od té doby snažím připomínat tyto autory, oživovat jejich hudební odkaz. Jejich hudba mě fascinuje mě o to víc, že reprezentuje oblast hudební historie, která zmizela. Kdyby totiž tito skladatelé přežili, bývali by nevytvořili jen novou českou hudební školu, ale určitě by vytvořili i zcela originální protiváhu Arnoldu Schoenbergovi, Antonu Webernovi a celé Druhé vídeňské škole. To, že byli zavražděni, znamená, že určitý proud hudby byl vymazán z dějin. Není to pro mě tedy jen otázka hudby, ale i historie.
V ghettech a koncentračních táborech byla hudba pro řadu lidí existenciální nutností, pomáhala jim přežít. Pravděpodobně věřili a cítili, že jejím prostřednictvím mohou aspoň na chvíli přemoci zlo, zapomenout na utrpení a vnitřně se postavit hrozbě smrti. Myslíte si, že hudba má tuto moc?
Rozhodně. Mluvil jsem s řadou přeživších - nejen z Terezína, ale i z jiných koncentračních táborů, například z Osvětimi. Mnoho z nich byli hudebníci. Myslím, že pro nás je dnes velice těžké, vlastně nemožné, představit si reálný obraz všech hrůz, které se tam děly. To, co můžeme udělat, je jen snažit se získat o tom co nejvíce informací. Poučit se z toho.
Faktem je, že lidé, kteří přežili, mi říkali, že hudba pro ně byla záchranou. Byla možností zapomenout na chvíli na to, co se kolem nich děje i na to, co se s nimi má stát. Kdybyste se mě zeptala, jestli si myslím, že hudba má sílu změnit svět, odpověděl bych Vám ne. Ale má hudba sílu donutit lidi přemýšlet? Má sílu nechat je něco prožít, procítit? Vyvolat vzpomínky? Zasít do srdcí lidí radost nebo smutek? Tak to rozhodně ano! Vidím to na každém koncertě. Pro mě osobně je na hudbě nejvzácnější to, že nás propojuje, že komunikuje. A komunikace je klíč k přežití, k pokračování lidstva.
A je právě tohle důvod, proč jste zasvětil svůj život hudbě?
Neměl jsem na vybranou, hudba sama si mě vzala. Není možné před ní uniknout. Můžete si říci - tahle skladba se mi nelíbí a pokusit se zacpat si uši. Hudba si Vás ale přesto najde a dotkne se Vás. Hudba si mě takhle našla, už když jsem byl malé dítě. A pořád si mě drží. A za to jsem opravdu vděčný.
