„Händelovou hudbou si žádný zpěvák nemůže ublížit.“ Ann Hallenberg s Collegiem 1704 v Rudolfinu
Tradiční vánoční koncert uspořádá 15. prosince ansámbl Collegium 1704. Ve Dvořákově síni Rudolfina představí pod vedením dirigenta Václava Lukse dvě skladby reflektující nejničivější evropská zemětřesení 18. století - kantátu Donna, che in ciel Georga Friedricha Händela a oratorium Die Donnerode Georga Philippa Telemanna. V obou se představí švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg.
Pěvkyně, která pravidelně vystupuje na nejprestižnějších operních scénách světa, se v Praze představí vůbec poprvé. Ann Hallenberg bude zpívat hudbu Georga Friedricha Händela, která stojí na počátku jeho „italského období“. Na otázku, jaký Händel, z hlediska uměleckého, kompozičního, se v této skladbě manifestuje a co nového z hlediska struktury a formy v této skladbě přináší, Ann Hallenberg odpovídá: „Upřímně - zpívat Händelovu ranou hudbu je jedno velké dobrodružství. Händel je v ní naprosto svobodný, možná až bezstarostný. Nenásleduje v ní žádné vzory ani pravidla, ale dělá si doslova, co chce. Často si při studiu jeho raných skladeb říkám – kde se vzalo tohle? Myslím si, že jeho hudba je originální a velice vynalézavá. A to lze velice jednoduše vyčíst nejen ze způsobu, jakým vede lidský hlas, ale i jakým píše pro orchestr.
Händel v této skladbě sice vychází z historické události, ale zemětřesení je pro něj „jen“ vnějším obrazem a symbolem, kterého užívá pro vykreslení dějů souvisejících s dějinami spásy. O čem především Händel v této kantátě vypovídá a jaké poselství v ní přináší? Rozhodně se jedná o hluboce duchovní skladbu, zároveň ale o kompozici výsostně operní. Z tohoto hlediska je to velice zajímavý, snad až divoký mix. Händel v této skladbě otevírá téma prvotního hříchu, věčného boje dobra se zlem o lidskou duši i konečného vykoupení člověka skrze Boha. Je to dílo plné biblických paralel, které promlouvají jazykem metafor a symbolů. Je velice zajímavé stát se součástí, prostředníkem takového díla.
Jedná se o skladbu starou více než 300 let. Vnímáte v ní přesto nějaký aktuální apel, aktuální sdělení a významy, které by se daly stáhnout na náš dnešní svět? Podle mého názoru je každé skutečné umělecké dílo plné paralel, které mohou rezonovat s lidmi různé doby. Lidstvo se v této chvíli rozhodně nachází v určitém bodu zlomu. Myslím, že skutečně máme o čem přemýšlet a hodně věcí bychom měli změnit. Dalo by se říci, že naše doba je takovým malým zemětřesením. Takže když se ptáte, zda je toto Händelovo dílo aktuální i dnes, pak musím odpovědět ano.
Händel je jedním z Vašich kmenových skladatelů – v jeho operách vystupujete na nejprestižnějších evropských scénách a vaše nahrávky Händelova oratorního repertoáru vzbuzují zaslouženou pozornost u kritiky i obecenstva. Čím je vám Händel tak blízký? Já na Händelovi miluji především jednu věc – jeho lidskost. Mám pocit, jako by hudbu psal a vnímal z lidské perspektivy. Jeho hudba je stejně úžasná jako hudba Bachova, která je ale často mimo lidskou dimenzi, jakoby přicházela odněkud shora. Händelova hudba prýští přímo z lidského srdce. Händel si k vám dokáže velice jednoduše najít cestu a bezprostředně se vás dotknout silou a opravdovostí svých emocí – ať už jde o radost nebo bolest. Z technického hlediska jde o neuvěřitelně zdravé zpívání. Händel byl mistr vokální hudby, mistrem lidského hlasu. Jeho hudbou si žádný zpěvák nemůže ublížit.
Kteří další autoři jsou pro vás v oblasti operního repertoáru stěžejní? Se kterými skladateli a díly jste navázala obzvlášť blízký vztah? U kterých z nich se dá hovořit o osobním, intimním spojení? Musím říct, že extrémní radost nacházím v nalézání a studiu autorů, kteří kdysi patřili k velkým mužům své doby, ale dnes jsou z nepochopitelných důvodů zapomenuti. Kdo dnes studuje a uvádí hudbu Torriniho, Orlandiniho, Verraginiho? Nikdo… A přesto je to neuvěřitelně nádherná hudba, která má co říci. Každý raději řekne – uvedeme raději Vivaldiho. Nic proti Vivaldimu, ale na světě je ještě tolik krásné a nepoznané hudby!
V průběhu kariéry jste spolupracovala s řadou významných dirigentů a dnes už ikonických postav staré hudby. Jmenujme například Williama Christieho, Johna Eliota Gardinera, Nikolause Harnoncourta nebo Philippa Herrewegha. Kdo vlastně utvářel váš pohled a názor na interpretaci staré hudby? Musím říct, že nejvíce jsem se naučila od Christopha Roussetta a Alaina Curtise, který bohužel letos v létě zemřel. Jako pro mladou zpěvačku pro mě bylo určující a naprosto nedostižné být ve svých začátcích v kontaktu s někým tak zkušeným a vzdělaným, jako byl on. Spolupráce s Christiem, Gardinerem a Harnoncourtem byla úžasná, přestože jsem s nimi nespolupracovala zase tak mnoho. Každý z nich měl jasnou vizi a cílevědomě si šel svou cestou. Od každého z nich jsem si vzala něco jiného.
Jak se těšíte na pražské vystoupení s Collegium 1704 a co od něj očekáváte? Jsem nadšená, protože tento ansámbl má v mezinárodním kontextu velice dobré renomé. Mezi mladými soubory staré hudby je to vycházející hvězda (shooting star). Tento orchestr má skvělý zvuk i šikovného dirigenta. Do této spolupráce jdu tedy s velkými nadějemi a jednoduše řečeno – mám z ní radost.
