„Hrát sólo je jako být před publikem nahý,“ Jason Moran roztančil Lucernu v rytmu Strun podzimu
Americký klavírista Jason Moran, rodák z texaského Houstonu, představil v Praze sólový recitál i svůj jazzový band, se kterým v Music Baru Lucerny uspořádal jazzovou party v duchu Fatse Wallera.
Provokativní myslitel a inovátor současného jazzu. Tak kritikové často mluví o afroamerickém pianistovi Jasonovi Moranovi. V pražské Lucerně vystoupil Jason Moran v rámci multižánrového festivalu Struny podzimu. Nejprve se představil se sólovým recitálem ve Velkém sále Lucerny, později společně se svým bandem roztančil publikum na jazzové party.
Cítí se Jason Moran lépe v roli sólového hráče nebo pianisty-baviče? Která z těchto poloh přináší větší potěšení nebo adrenalin? Adrenalin – to je skutečně dobře řečeno. To slovo se hodí především k sólovému hraní, což je velice těžká disciplína. Jakýkoli typ sólových vystoupení, sólových koncertů, je náročná záležitost. Je to totiž jako dívat se na sebe do zrcadla. A do toho zrcadla se díváte 70, někdy i více minut. Můžete přitom sice komunikovat s publikem, ale v tu chvíli jste tam především sám se sebou, se svými možnostmi i emocemi. Proto je pro mě sólové hraní svým způsobem terapie. My muzikanti často říkáme, že je to jako být nahý. A skutečně to tak je. Oproti tomu je Fats Waller Party naprosto jiná zkušenost. Jde tam především o komunikaci, o interakci mezi muzikanty a publikem. Naším cílem je především pobavit lidi a roztančit je. Někdy se nám to podaří, někdy ne. Takže i tohle je těžká disciplína. Musím ale říct, že velkou radost mi přináší obojí…
Netajíte se tím, že Fats Waller je v mnohém vaší inspirací a vzorem. Dokonce jste mu věnoval své poslední album All Rise. Co vám na něm tolik imponuje a jak jste s jeho odkazem naložil na své desce? Fats Waller je především neopominutelnou součástí jazzové klavírní historie. Když jsem v 18 přišel do New Yorku a začal tam studovat, dozvěděl jsem se o něm od mých učitelů. Mluvili o tom, jak dokonale pracoval s rytmem, jakou měl techniku. Myslím si, že dodnes je v mnohém nedostižný. Nebyl to ale jen pianista, ale velice komplexní osobnost. Byl to zároveň ohromný bavič a spontánní herec, který uměl totálně strhnout publikum. Když jsme pracovali na jeho písních, hodně jsme si hráli s rytmem i aranžemi. Na našem albu neznějí jako swing 30. let, ale nesou v sobě pečeť 70., 80. i 90. let. Najdete v nich prvky hip-hopu, reggae, r ´n ´b a afro-americké hudby. V tomto smyslu vnímám Fatse Wallera jako semeno, ze kterého postupně vykvetly všechny tyto styly a žánry. A tak jsme s jeho hudebním odkazem také pracovali.
Zmínil jste hip-hop a afro-beat, které se odrážejí i ve stylu vaší sólové hry. Klavír často používáte jako bicí nástroj a dalo by se říci, že jedním ze základních prvků vaší hry je rytmus. Vnášíte elementy hip-hopu a jiných afroamerických stylů do své hry vědomě, anebo je to spontánní záležitost? Myslím, že si prostě nemůžu pomoct, že to nemohu ovládnout. Koluje to v mé krvi i v prstech. Používat klavír jako bicí nástroj je součástí mé osobní historie, mých osobních dějin Afro-Američana. V naší historii hrály bicí nástroje velice významnou roli. Jejich prostřednictvím jsme se dorozumívali i vyjadřovali. A to v nás stále je. Takže na klavír se přirozeně dívám i z tohoto úhlu pohledu.
Jste označován za jednu z nejotevřenějších myslí a zároveň nejprovokativnějších osobností současného jazzu. Souhlasíte s tímto označením? A v čem vidíte svůj největší přínos jazzu a hudbě obecně? Myslím si, že každý jazzman a umělec musí být otevřený. Když chcete tvořit a improvizovat, nesmíte mít v mysli žádné hranice, žádné zábrany. Mám velké štěstí, že klavír mi umožňuje zkoušet si různé role. Umožňuje mi být vepředu, být leaderem, zároveň ale můžu být i v pozadí a jako sideman vytvářet kreativní podmínky pro jiné hudebníky. Užívám si i tuhle polohu. Jsem totiž Vodnář a skutečně rád naslouchám lidem. A pokud se ptáte na můj přínos – tak ten vidím v učení. Miluji práci se studenty. Rád jim předávám své zkušenosti a pomáhám jim najít jejich vlastní směr. Snažím se je podporovat v tom, aby byli ještě kreativnější a svobodnější než jsem já sám. A v tom vidím velký smysl.
Jste velice komplexní osobnost. Vystupujete jako sólista i jako sideman, píšete hudbu, včetně té filmové. Od roku 2011 navíc pracujete pro Kennedyho centrum jako poradce pro jazzovou hudbu. V čem přesně spočívá vaše činnost a co chcete v této funkci dosáhnout?Kennedyho centrum je jedinečné místo. V uplynulých pěti letech jsem tam byl kurátorem asi 40-50 koncertů ročně. V tuto chvíli mě ale nejvíce zajímá, jak může jazz koexistovat s jinými druhy umění. Například minulý týden jsme společně s dalšími hudebníky doprovázeli jednu newyorskou taneční společnost. Předtím jsem pozval asi tisíc skateboardistů. Před Kennedyho centrem jsme vybudovali velkou rampu s řadou překážek. Oni skejtovali a my k tomu hráli. Byla to jedna velká otevřená jam session. Také jsem pozval herce a dělali jsme společný projekt. Stále si kladu otázku, jak a kde se může jazz dál rozvíjet a potkávat se s jinými inspiracemi. A co všechno z toho může vznikat. Je to velký experiment, ale o to víc mě to baví a o to víc se snažím tuhle jedinečnou šanci využít.
