Hvězda MET Deborah Voight zpívala v Litomyšli a nebojí se mluvit o svých problémech

7. červenec 2015

Do newyorské Metropolitní opery zavedl 4. července své publikum Mezinárodní hudební festival Smetanova Litomyšl. Na zámeckém nádvoří vystoupila hvězda první americké scény, sopranistka Deborah Voight. Společně s tenoristou Garrettem Sorensonem, dirigentem Davidem Jacksonem a orchestrem PKF - Prague Philharmonia provedli na Zámeckém nádvoří program složený ze standarního operního repertoáru i muzikálových melodií.

Koncert jste mohli v přímém přenosu slyšet i na Vltavě.

Co vás přimělo přijmout nabídku k účasti na festivalu Smetanova Litomyšl? Byla to především skvělá příležitost setkat se opět s dirigentem Davidem Jacksonem, se kterým se znám mnoho let. V České republice jsem zatím zpívala jen jednou, a to před mnoha lety na turné Metropolitní opery. Ihned po koncertě jsme se vraceli do New Yorku, takže jsem neměla možnost prozkoumat vaši zemi, která je proslulá svou krásou. Jedním z důvodů tedy byla i možnost trochu se tady porozhlédnout. Navíc cesta do Česka skvěle zapadla do mého pracovního plánu. Přiletěla jsem přímo z Petrohradu, kde jsem předsedala porotě Čajkovského mezinárodní soutěže. A mám skutečně velkou radost z toho, že jsem tady.

V Litomyšli představíte program, ve kterém kombinujete árie z Weberových, Wagnerových a Straussových oper se slavnými muzikálovými melodiemi z My Fair Lady nebo z West Side Story. Jak se ve vaší představě zrodila tato rozmanitá dramaturgie? Zařadit muzikálové melodie byl můj nápad. Nacházím se momentálně v bodě, kdy se chci na jevišti taky bavit a třeba se i zasmát, což u Wagnera dost dobře nejde. Taky jsem chtěla zazpívat něco ve svém rodném jazyce. Navíc si myslím, že když publiku chcete nabídnout vážný operní repertoár, je dobré ho vyvážit něčím lehčím a radostnějším. Lidé si to pak víc užijí.

Do Litomyšle přinesete lesk Metropolitní opery, která je vaší domovskou scénou. Se svým dramatickým sopránem jste tam zazářila v řadě rolí především Wagnerových, Straussových, ale i Verdiho oper. Většinou jste zosobňovala ženy s tragickým osudem a bohatým emocionálním životem. Který z té široké škály ženských charakterů pro sebe považujete za určující? Která z hrdinek byla vašemu srdci i hlasu nejbližší?Bylo by pro mě těžké označit jen jednu z nich, protože těch postav byla opravdu celá řada. V posledních letech jsem si ale zvlášť oblíbila Minnie z Pucciniho Dívky ze západu. Je to Američanka, čte Bibli, ale zároveň ji zajímají muži a dostává se díky nim do velice dobrodružných situací. Je dokonce ochotná riskovat všechno, aby zachránila muže, kterého miluje. Blízká mému srdci je ale třeba také Sieglinda z Wagnerovy Valkýry. Možná proto, že jsem s ní v MET sklízela neobyčejný úspěch po boku Plácida Dominga. A určitě i proto, že tato postava je pro mě zosobněním naděje. Je to světlá bytost, která neztrácí víru ani ve chvílích těžkých zkoušek, a to je něco, co hluboce obdivuji.

03424787.jpeg

Nezapomenutelná je ale například i vaše Isolda nebo Brünnhilda z Wagnerova Prstenu Nibelungova. Tuto roli jste v MET ztvárnila v objevné inscenaci kanadského režiséra Roberta Lepage, která byla nejnákladnějším projektem v historii tohoto operního domu. Jak se vám pracovalo na této inscenaci? Kontrakt na tuto roli jsem podepsala ještě dřív, než jsem se dozvěděla, že režisérem produkce bude Robert Lepage. Byla to skutečně neuvěřitelná výzva. Lepage postavil scénu, která byla pohyblivá, a často nás uváděla do nepředstavitelných situací. Pohyblivá scéna ve mně vzbuzovala velice nepříjemný pocit nejistoty, se kterým jsem se dost potýkala. Oba jsme s Robertem dělali první wagnerovský cyklus, takže jsme společně objevovali charaktery, prozkoumávali jejich vztahy a odhalovali všechny peripetie příběhu. Byla to organická práce, za kterou myslím stojí velice zajímavý výsledek.

03424786.jpeg

Celosvětově vás ovšem neproslavil jen neuvěřitelný hlas, ale i dramatické životní peripetie. Podstatnou část své kariéry jste bojovala s obezitou. Potýkala jste se také se závislostí na alkoholu a po sérii nevydařených osobních vztahů jste dokonce přemýšlela o sebevraždě. Dnes jste o šedesát kilo lehčí a vypadáte skvěle. Co vám k tomu dalo impuls a jak těžké to pro vás bylo? Bylo to pro mě moc těžké. Dostala jsem ale do vínku velkou odolnost a schopnost překonávat překážky. Navíc si myslím, že všechny mé zkušenosti s nevydařenými partnerskými vztahy velice silně ovlivnily způsob, jakým na divadle přistupuji ke svým postavám. Dokážu daleko lépe pochopit jejich pohnutky, dokážu se vcítit do jejich jednání, proniknout do jejich nejhlubších emocí. Myslím si, že v životě všechno se vším souvisí a jsem si jistá, že jako umělec bych nikdy nebyla tak bohatá, kdybych neprožila tolik zklamání a bolesti. Nic ale není uzavřené a tyto věci pro mě stále zůstávají výzvou.

03424785.jpeg

O svém životě velice otevřeně píšete v autobiografii s názvem Call me Debbie, která vyšla počátkem letošního roku a v Americe se okamžitě stala bestsellerem. Jak jste prožívala proces psaní? Byl to pro vás určitý druh terapie? Ano, svým způsobem ano. Byl to náročný proces, protože když se snažíte podat obraz o svém dětství a vůbec o vašem životě, je těžké udělat to tak, aby čtenáři pochopili všechny souvislosti. Taky jsem sama sobě musela stále připomínat, že je v pořádku být upřímná a otevřená. Že je v pořádku mluvit i o temnějších stránkách mého života. Kdybych je zatajila, nedávalo by to smysl. Nechtěla jsem napsat tradiční knihu o opeře, nějaké vzpomínky operní divy. Chtěla jsem, aby mě lidé poznali jako člověka, nikoli jako Deboru Voight, kterou znají ze scény. A myslím, že jsem se rozhodla správně.

Ve své knize mimo jiné popisujete i moment, ve kterém jste ve čtrnácti letech zaslechla Boží hlas. Bůh vám prý sdělil, že vaším posláním je zpívat. Co přesně jste tehdy prožívala? Byl to velice osobní a intimní moment, ve kterém jsem obdržela jasný vzkaz. Tehdy jsem o tom nikomu neřekla, dokonce ani svým rodičům. Nemluvila jsem o tom do svých dvaadvaceti let, kdy jsem se svěřila své tehdejší učitelce zpěvu. Podruhé jsem tuto zkušenost otevřela ve své knize. Bylo pro mě ale těžké o tom mluvit i psát, protože společnost – především ta americká – je plná předsudků. Když někde řeknete, že věříte v Boha, lidé vás okamžitě zařadí do jedné škatulky a přisoudí vám vlastnosti, které ani v nejmenším nejsou vaše. I proto pro mě bylo důležité podat komplexní obraz mého života, mých zkušeností i mého myšlení.

03424788.jpeg

Co se kariéry operní pěvkyně týče, dosáhla jste všeho, čeho dosáhnout lze. Je přesto ještě nějaká meta, o kterou usilujete? Velice jsem si oblíbila živé přenosy z Metropolitní opery, které jsem několikrát moderovala. Je to neuvěřitelně vzrušující a naprosto jsem si to zamilovala. V tom chci rozhodně pokračovat. Také se chci věnovat recitálům a ráda bych nastudovala nějaký muzikál. V opeře jsem prožila pětadvacet let a upřímně si nemyslím, že by ještě byla postava, kterou bych chtěla nebo měla zpívat. Nacházím se ve fázi jakéhosi přechodu, který mě vyzývá k větší kreativitě, k novým zážitkům a zkušenostem. A těm je třeba jít vstříc.

Spustit audio