Japonský režisér Tomo Sugao patří k slibným talentům operní režie. Ve Státní opeře uvede Normu
První produkcí na jevišti Státní opery bude v pátek 2. října Norma Vincenza Belliniho. Premiéru povede japonský režisér Tomo Sugao, který už na divadelních scénách v Asii i Evropě inscenoval s úspěchem řadu titulů.
Pozornost upoutal Tomo Sugao například tokijskými realizacemi Hamleta, Romea a Julie nebo Figarovy svatby. Po řadě inscenací v evropských operních domech teď mladý režisér poprvé zamířil také do Prahy.
Narodil jste se v Japonsku, ale žijete převážně v Evropě, zakládá se vaše kulturní a umělecká identita východních či západních hodnotách a principech? Musím se přiznat, že já sám v tom nemám úplně jasno. Vzpomínám si, jak jsem měl jako malý chlapec problémy, když jsem se vracel z Ameriky nebo Evropy zpět do Japonska. V tu dobu mě silně formoval západní způsob myšlení a chování a potřeboval jsem vždy nějakou dobu na to, abych se znovu adaptoval na japonské hodnoty a tradice. A to vlastně svým způsobem trvá dodnes. Když jsem v Japonsku, musím vědomě pracovat s tím, že jsem tam a podle toho také reagovat a komunikovat. A podobně to mám, i když zrovna žiju a působím na Západě – i tam se musím snažit hledat tu správnou kulturní pozici.
Japonsko má hlubokou a velice bohatou divadelní tradici reprezentovanou formami jako je divadlo nó nebo kabuki. Jak moc vás tyto tradiční divadelní formy ovlivňují v režijní tvorbě? Do jaké míry nesou vaše inscenace stopy asijského myšlení, asijské vnímavosti? Je jisté, že tyto formy mám jako Japonec v krvi, nesu si je přirozeně ve své DNA. Zajímavé ale je, že tyto formy jsou dnes cizí i samotným Japoncům, nijak nesouvisejí s dnešní dobou a naším každodenním životem. Musíme se proto znovu učit jim rozumět. Já sám ale japonskou divadelní tradici miluji, především divadlo kabuki. Neřekl bych ale, že se staly nějakou standardní součástí mé režijní metody, mého přístupu k divadlu. Ve své tvůrčí práci vždy vycházím z konkrétní dramatické látky, nemám dopředu stanovenou metodu nebo nějaký model, který bych rigidně uplatňoval a opakoval. Japonskou divadelní tradicí už jsem se ale ve své práci několikrát inspiroval.
Například když jsem inscenoval Händelova Julia Caesara. Tehdy jsem těžil z tradice bunraku, japonského loutkového divadla. Loutky jsem v inscenaci užil tak, abych lépe vyjádřil emoce postav a vytvořil jakýsi abstraktní meta-svět plný křehké fantazie. To je myslím obecně charakteristické pro japonské divadlo – schopnost vytvořit a jemně odstínit atmosféru a pracovat s lidskou fantazií. A to je něco, co je bezpochyby integrální součástí mé tvůrčí práce, mé metody.
Můžete charakterizovat svůj přístup k divadelní režii? Jak byste popsal svoji poetiku? Stále jasněji si uvědomuji, že prvořadá je pro mě fantazie. Vždycky se mi líbily fantastické a surreálné příběhy a velmi blízký vztah mám i k japonské animaci. Svět fantazie se také neúnavně snažím hledat a nacházet v opeře, která k tomu dává řadu příležitostí. Jednu takovou jsem rozpoznal i v Normě, která jako postava neustále balancuje mezi skutečností a snem. Mezi realitou a tím, po čem touží, ale co je těžké nebo nemožné uskutečnit.
V podobné situaci se vlastně nachází celá galská společnost, které Norma jako druidská velekněžka svým způsobem vládne. Galové touží po dobrém životě v míru, ale nacházejí se v těžké situaci, kdy je ohrožují Římané. Je to situace, ve které jsou pod velkým tlakem a je pro ně těžké zahlédnout v ní Boha, světlo. A to je „dramatické prostředí“, které Vám dává možnost pracovat s metaforami, s fantazií. A tu se snažím uplatňovat i ve snaze vyjádřit co nejlépe a nejjasněji charaktery postav, jejich složité emoce.
Belliniho Norma je v pravém smyslu slova archetypálním příběhem, jaká bude ta „vaše“, která témata a motivy upřednostňujete?Archetypální – to je v případě Normy skutečně to pravé slovo. Je to epická opera, ve které pro mě bylo velmi těžké najít osobní a intimnější stránku lidských charakterů. Chtěl jsem zobrazit všechny fazety jejich vnitřního světa i emocionálních pochodů, které Bellini vykreslil ve své hudbě. A chtěl jsem to udělat co nejcitlivěji, abych tak postavy mohl co nejvíce přiblížit dnešním lidem. A myslím, že se mi to podařilo i díky sólistům, kteří udělali ohromný kus práce. Velice úporně se mnou podnikali bolestnou cestu za nalezením postavy a pro každou situaci hledali ten správný výraz. Většina z nich v těchto rolích debutuje, takže o to víc je jejich práce cennější.
V jednom rozhovoru jste řekl, že ve svých operních režiích vždy hledáte takový úhel pohledu, který divákům umožní prožívat příběh jako aktuální a naléhavý problém. Jak jste zohlednil, aby opera promluvila k nám, lidem současnosti? Chtěl jsem umožnit publiku, aby si Normu vyložili po svém. I proto jsem ji neumístil do nějakého konkrétního prostředí nebo výkladu. Do velké míry zůstáváme v inscenaci abstraktní, protože to nám umožňuje podtrhnout archetypálnost příběhu. Publiku to pak umožňuje si děj aktualizovat a nacházet v něm souvislosti s dnešním děním, dnešním světem. Například Japonci si mohou do konfliktu mezi Galy a Římany promítnout současnou situaci Japonska, které má náročné vztahy se sousedními zeměmi, například Koreou, ale třeba i s Čínou. Situaci Galů je také možné usouvztažnit se současnou uprchlickou krizí. Výkladů Normy může být celá řada, a já jsem chtěl lidem v publiku umožnit, aby si každý našel ten svůj.
Na inscenaci Normy jste spolupracoval s úspěšným a mezinárodně vyhledávaným slovenským scénografem Borisem Kudličkou. Pro jaký scénický koncept jste se v případě Normy rozhodli? Na scéně jsme vytvořili jakýsi bunkr, ve kterém žijí Galové. Žít v takovém prostředí je frustrující a klaustrofobické, a přesně taková je situace Galů. Bunkr je ale zároveň i metaforou Normina života, protože žije ve lži. Je druidskou kněžkou, ale podvedla svůj národ tím, že si tajně vzala Římana a tajně mu porodila dvě děti. I ona sama žije pod velkým tlakem, který jí svírá až do chvíle, než se rozhodne vyjít s pravdou ven. Stísněný prostor bunkru ale není jen negativním a zničujícím prostředím - je zároveň prostorem pro zrod fantazie. Lidé v něm mohou unikat do světa iluzí a snů.
Realizaci tohoto konceptu pak velice ovlivnily a inspirovaly filmy Andreje Tarkovského. Především Stalker, ve kterém hraje důležitou roli místnost, ve které se lidem - pokud ji najdou - mohou plnit jejich sny a přání. Inspiroval nás ale třeba i Tarkovského Solaris. Bunkr tedy není jen metaforou společenské situace, ale i psychologie různých postav příběhu. A já pevně věřím, že to byla dobrá volba. Že tento koncept v Normě bude dobře fungovat.
