Kdekoliv hrála, volali z publika: „Úchvatná Khatia Buniatishvili!“ Gruzínská pianistka okouzlila i Prahu
Mezinárodní klavírní festival Rudolfa Firkušného uzavřela v sobotu 6. listopadu mladá gruzínská pianistka Khatia Buniatishvili. Ve Dvořákově síni Rudolfina předvedla program složený ze skladeb Franze Liszta, Maurice Ravela a Igora Stravinského.
Osmadvacetiletá pianistka ze svého programu vyzdvihuje především díla Franze Liszta, o kterém často mluví jako o „lásce na první pohled“. Čím je umělkyni skladatelův hudební jazyk blízký?S ním jsem na pódiu poprvé pocítila, že jako interpret mohu s klavírem výrazně pracovat. Nikdy to ale nebyl můj nejoblíbenější skladatel z hlediska poslechu. Představoval pro mě a stále představuje nejvhodnějšího skladatele na hraní. Jakoby pro klavír komponoval až fyzickým způsobem, což mi velice imponuje. Cítím se v jeho hudbě naprosto přirozeně. Tento pocit jsme měla už jako malé dítě a musím říct, že s časem se nemění.
Vedle Lisztových skladeb jste na program zařadila skladby Ravela a Stravinského, které v některých aspektech z Liszta vycházejí. Ravel obdivoval Liszta jako experimentátora, Stravinskij se zase inspiroval v Lisztově přístupu ke klavírnímu zvuku. Když pomineme lisztovské konotace – v čem vám imponují Ravel a Stravinskij? Oba pro mě reprezentují hudbu počátku dvacátého století. Toto období je z hlediska umění velice komplexní. Lidé tehdy nadšeně zkoumali různé cesty a možné způsoby sebevyjádření – a to nejen v hudbě, ale i v jiných druzích umění. Ravelovi a Stravinskému se dařilo nacházet neotřelé, extrémně nové harmonie, ale nikdy se sobě navzájem nepodobali. Oba pro mě představují svět bezbřehé fantazie, který je možné nacházet a realizovat jen skrze hudbu.
Jak a kde vzniká vaše představa o interpretaci daného díla. Rodí se u klavíru, při hře, z poslechu nahrávek anebo ještě z jiných zdrojů? To lze těžce říct, v každém případě si myslím, že všechno důležité vzniká v mé vlastní hlavě, že mám až téměř literární fantazii, kterou uplatňuji i při studiu skladeb a při nalézání interpretačního tvaru. Důležité ale je, že moje představa interpretace se přirozeně rodí ve chvíli, kdy poslouchám hudbu. A nezáleží na tom, jestli ji sama hraji nebo poslouchám někoho jiného. Vždycky se v hudbě snažím najít a svou interpretací vytvořit nějaký příběh, což se většinou děje velice spontánní cestou. Někdy se to stane i během koncertu. Najednou najdu to, co jsem hledala celou dobu. Nacházení interpretačního tvaru je neuzavřený a nikdy neukončený proces, ve kterém budete vždy překvapovat sami sebe.
Zdá se mi, že jako umělkyně i jako osobnost tíhnete k melancholii. Vaše hra je často plná stesku a bolesti. Jsou samota, bolest a stesk důležitým pramenem, zdrojem vaší umělecké tvorby? Pravdou je, že to, jak hraji, je vždy otázkou a důsledkem mých vnitřních emocí. Ale nemusejí to být vždy odžité věci, emoce vznikají ve styku s hudbou, prostřednictvím hudby. V každém případě se v takové chvíli stávají mými emocemi…
Vaše hra je zároveň velice dynamická a temperamentní. Do jaké míry v tom hrají roli vaše gruzínské kořeny? Myslím si, že zcela zásadní. Od kořenů nikdy není možné se odstřihnout, uniknout jim. A tak to je, i kdybyste v zemi, kde jste se narodili, nikdy nežili. Já jsem například velice kosmopolitní člověk, neustále cestuji, a když to trochu nadnesu, tak někdy ani nevím, ve kterém městě se zrovna nacházím. Svou gruzínskou identitu si ale vozím všude s sebou, nemohu ji zapřít.
Sama sebe prezentujete jako vášnivou patriotku. Své poslední album jste nazvala Motherland a věnovala jste ji nejen své rodné Gruzii, ale i své matce. Tuto desku charakterizuje velice široký repertoárový záběr. Co to vypovídá o vašem vztahu k rodné zemi? Pro mě bylo toto album spíše než o vztahu k vlasti jakýmsi přemítáním o mateřství a o tom, co se s ním pojí. V každé ženě se skrývá možnost dát život, stát se matkou. Nemusí se to vždy stát, ale ten potenciál tam je. A právě tento kreativní potenciál ženy je pro mě velkým tajemstvím a zároveň velkým zázrakem. A ten jsem chtěla vyjádřit pestrým stylovým mixem, který jde od barokní hudby až k hudbě současné.
Současná Gruzie má daleko do poklidné, stabilizované země, dvacet procent gruzínského území je dosud okupováno Ruskem. Jak se s touto situací vypořádáváte a jak se k ní jako umělkyně stavíte? Myslím si, že je naší povinností poukazovat na věci, které nejsou v pořádku, a které jdou proti podstatě humanity. Pětina mé země je skutečně okupovaná. V tuto chvíli v Gruzii probíhá boj mezi vládou a nejdůležitější gruzínskou televizí, která si jako jediná troufá stavět se do názorové opozice. V demokratických zemích je tohle zcela běžný a zdravý proces. Gruzínská vláda chce ale tuto televizi umlčet a nechat ji zavřít. To je pro mě jasný signál, že Gruzie bojuje o existenci demokracie. Pokud se vládě podaří tuto televizi zničit, bude to začátek totality. Stále si myslím, že my umělci bychom měli podporovat demokratické principy. Nemyslím si, že já sama pro to dělám něco velkého. Vytrvale ale například odmítám jezdit do putinovského Ruska a hrát v ruských městech. To je má forma odporu.
