Když na dva klavíry současně hrají (čtyřručně) dvojčata
Festival Dvořákova Praha uvítá 19. září americké klavírní duo tvořené šestadvacetiletými dvojčaty Michelle a Christina Naughtonovými. Umělkyně zahrají Stravinského Svěcení jara pro dva klavíry, a také výběr ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka.
Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupí sesterské duo klavíristek, jednovaječných dvojčat, sester Naughtonových, které hrály s většinou amerických orchestrů a vydobyly si značné renomé. Oceňovány jsou nejen pro technické mistrovství, ale i neobvyklou uměleckou sensitivitu.
Čtyřruční hra je velice specifická disciplína. Její kvalita do velké míry závisí na schopnosti hráčů se na sebe naladit, dokonale se sehrát. Zdá se, že jako dvojčata jste si lepší disciplínu vybrat nemohli.Michelle: Na tuto otázku je pro mě velice těžké odpovědět, protože nevím, jaké to je nebýt dvojčetem. V každém případě se sestrou jsme prošli stejným hudebním tréninkem, používáme stejný hudební jazyk, máme v mnoha věcech podobné cítění. To všechno je určitě na naší straně.Christina:Já si myslím, že to, že jsme dvojčata, je svým způsobem velká výzva. Neneseme zodpovědnost jen za to, co děláme samy, ale i za to, co dělá ta druhá. Myslím si, že klavírní duo je jedna z mála forem, ne-li jediná, kde záleží především na vytváření pocitu, atmosféry jednoty. Jako pro dvojčata i jako pro klavírní duo je pro nás důležitá především tato kvalita. V dnešním světě je tak mnoho věcí, které lidi rozdělují spíš, než spojují… Proto se snažíme, aby z naší hry pocit jednoty vycházel a lidé si ho z našich koncertů mohli odnést s sebou.
Jak byste popsali spojení, které mezi vámi vzniká na koncertním pódiu?Christina:Naše spojení je velice těžké definovat, popsat. To nám potvrdili i lidé, kteří nás viděli zkoušet. Říkali, že vůbec nechápou, o co mezi Vámi jde. Ve skutečnosti spolu totiž nekomunikujeme slovy, jde o jakýsi přenos energie, o zvláštní pocitovou vazbu, kterou mezi sebou máme. Když hrajeme, obě na sebe necháváme hodně působit aktuální okamžik a snažíme se vytvářet něco spontánního, ne dopředu daného. Je to velice zvláštní, magické spojení.
Na pohled jste od sebe k nerozeznání podobné. Je to stejné v životě? Sdílíte stejné názory, stejné postoje? Christina:Jsme dva úplně různí lidé. Na druhou stranu spolu ale spoustu věcí sdílíme a velmi se ovlivňujeme, zejména co se hudby a hudebního vkusu týče. Stále se od sebe učíme, rosteme jedna díky druhé… A v životě - jsme každá jiná. V každém případě jsme ale nejlepší přítelkyně. A vlastně, 95% času společně sedíme u piána…Michelle: To je pravda. Sedíme tam a jediné, na co se soustředíme, je kvalita naší hudby, úroveň našeho hraní. Samozřejmě při tom dochází i k hádkám a neshodám. Bylo by divné, kdybychom si pořád jen rozuměly a neměly mezi sebou žádné rozpory. Ty samozřejmě máme… Ale užíváme si i tyhle momenty, protože jsou často velmi přínosné a inspirativní a rozhodně nás obě posouvají dál.
Program Vašeho pražského koncertu je stylově různorodý a velmi bohatý. Vedle Skladby Franze Schuberta jste na něj zařadily Slovanské tance Antonína Dvořáka a také čtyřruční verzi Stravinského Svěcení jara. Jak jste dospěly k jeho výsledné podobě? Christina: Tvořit, vybírat program je vždycky velice zajímavý proces, na který nemáme jasně stanovenou metodu. Každá z nás přichází s návrhy, o kterých společně diskutujeme a snažíme se, aby k sobě jednotlivé skladby seděly… Není to jako skládat k sobě jídelní menu. Je to zábavná, ale i velmi zodpovědná práce…
Ze sbírky Slovanských tanců Antonína Dvořáka jste vybraly dva - druhý a pátý. Proč jste udělaly právě tuto volbu? Christina:Ty dva jsou bezpochyby naše nejoblíbenější. Strašně jsme chtěli hrát Dvořáka v jeho rodné zemi a vybrali jsme k tomu tyto dvě skladby. Koncert v Praze pro nás má zvláštní význam a zaujímá v našem srdci zvláštní místo. Máme totiž české kořeny. Matka našeho dědečka byla Češka, vyrůstaly jsme s ní. Českou hudbu a speciálně Dvořáka máme obě moc rády…
Nejočekávanějším bodem vašeho koncertu je provedení klavírní verze Stravinského Svěcení jara. Stravinskij tuto skladbu původně napsal pro velký symfonický orchestr, teprve potom vytvořil čtyřruční verzi pro klavír. Jak se podle Vás původní dílo v procesu transkripce proměnilo? Michelle: Já si myslím, že duch původního Stravinského díla je v klavírní verzi přítomný (zůstal) na sto procent. Jako dvě hráčky máme ve srovnání s orchestrem mnohem větší prostor společně dýchat. Předtím, než jsme začaly klavírní verzi studovat, hodně jsme poslouchaly orchestrální verzi a nechaly jsme se inspirovat především barevností orchestru. Taky jsme poměrně podrobně studovaly Nižinského balet. Ve své době bylo toto dílo zjevením. Když lidé Stravinského hudbu poprvé slyšeli, házeli na umělce brambory. Bylo to pro ně tak neobvyklé, avantgardní…Christine: Je to jedno z našich nejoblíbenějších děl pro čtyřruční klavír. Málokterá z klavírních transkripcí byla vytvořena původním skladatelem a udělána tak dobře, jako Svěcení jara. Člověk jakoby cítil, že celý orchestr má ve svých prstech…
Technicky i výrazově se jedná o velice náročné dílo. Jaké nároky na vás klade a jak náročné je na souhru? Michelle: Každá skladba klade na interprety své nároky. V případě Stravinského Svěcení jara nejsou nejtěžší ta místa, kdy si odpovídáme, ale ta, která hrajeme společně, jedním hlasem. To je vlastně nejnáročnější v každém díle, ale v tomhle zvlášť. Stejně jako v jiných případech i tady ale funguje vlna energie, kterou si při hraní vzájemně předáváme. Jakoby stále narůstala a vrcholila v poslední větě. Doufáme, že na té vlně se s námi sveze i pražské publikum.
