„Když zpíváte, dvakrát se modlíte,“ Roger Isaacs jedinečně uvedl svatého Václava v Českém Krumlově
Na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově vystoupil jihoafrický kontratenorista Roger Isaacs. 7. srpna společně s ansámblem Musica Florea představili světový i český barokní repertoár.
„Jsem kontratenor a specializuji se tudíž především na hudbu starších období, především na hudbu renesance a baroka,“ odpovídá Roger Isaacs na otázku, kterou z hudebních epoch preferuje. „Jádro mého repertoáru leží ve tvorbě autorů, jakými jsou Georg Friedrich Händel, Jean-Baptiste Lully nebo Christoph Willibald Gluck. Pravdou je, že tento obor téměř zmizel v průběhu romantismu, velký comeback zažili kontratenoři až tak před devadesáti lety. Tehdy pro ně začali opět psát soudobí autoři.
Zpíval jsem vedle standardních děl barokního repertoáru také řadu takových moderních a současných skladeb. Ale abych řekl pravdu, moje srdce je tam, kde je dobrá hudba, která se dotýká lidského srdce. Hudba, jejímž prostřednictvím mohu vyprávět příběhy. Nezáleží tedy na tom, jestli se jedná o árii z Bachových Janových pašijí nebo z opery Benjamina Brittena. Podstatné je, do jaké míry s vámi dokáže hudba emocionálně pohnout, do jaké míry vás dokáže zasáhnout.
Jak vznikal program pátečního koncertu v Krumlově? Do jaké míry jste do jeho dramaturgie zasahoval? Program jsme vytvářeli společně s Musicou Floreou. Musím přiznat, že když jsem se od organizátorů festivalu dozvěděl, že budu v Krumlově vystupovat společně s nimi, byl jsem nadšený. Tento soubor má v zahraničí velmi dobrou reputaci. Umělecký vedoucí ansámblu, Marek Štryncl, udělal určitý dramaturgický návrh, který jsem následně doplnil o skladby, které bych v Krumlově rád provedl. Výsledná dramaturgie nakonec nemá nějakého společného jmenovatele ani zastřešující téma. Nejedná se ani o stylově jednotný program. Skládá se z výjimečných orchestrálních kusů, které má v oblibě Musica Florea a z árií napsaných pro kontratenor, ty mám zase v oblibě já.
Vedle árií z Händelových oper Alcina a Rinaldo se na programu objevila také árie z Melodramatu o svatém Václavu, kterou napsal Jan Dismas Zelenka. Je to poprvé, co se setkáváte s hudbou tohoto autora? Ano, v tomto smyslu to pro mě bude premiéra, Zelenkovu hudbu jsem zatím neměl možnost poznat. O to víc bylo úžasné a cenné ji díky festivalu v Českém Krumlově objevovat. Společně s ní jsem objevil i příběh svatého Václava, jehož osud mi přiblížil můj pražský průvodce. Procházeli jsme se společně po Václavském náměstí a on mi vyprávěl, jak významná je tato postava pro váš národ. To pro mě bylo velice důležité, protože jsem tak mohl lépe proniknout nejen do obsahu skladby, ale i do vaší kultury a historie. Z hudebního hlediska je to podle mě jedinečné dílo. Velice radostné, plné úžasných melodií. A upřímně - moc se na své první provedení těším.
Barokní hudba je velice úzce spjata s liturgickým prostředím a tím pádem také s duchovním rozměrem. Jak důležité je tento rozměr pro vás jakožto pro zpěváka? Vnímáte a chápete hudbu jako určitý druh média, jehož prostřednictvím se šíří duchovní hodnoty? Rozhodně ano. Od raného dětství jsem zpíval v kostele, má matka zpívala ve sboru, můj otec tam hrával na varhany. Jako jedenáctiletý chlapec jsem byl vybrán, abych v Kapském městě zpíval v Katedrále svatého Jiří. Takže už ve velice raném věku jsem byl zasvěcen do liturgické hudby, do církevního prostředí. Myslím, že mě to velice ovlivnilo v dalším životě. Říká se, že když zpíváte, dvakrát se modlíte. A to je podle mé zkušenosti pravda. Když stojím na scéně, je pro mě prvořadé, abych lidem mohl přinést nějaký hodnotný příběh. Aby to mělo smysl, musíte to dělat z celého svého srdce.
Narodil jste se v Kapském městě, v kulturním a politickém centru Jihoafrické republiky. Prvních čtyřiadvacet let jste prožil v apartheidu. Jak to ovlivnilo vaši osobnost a vaši muzikalitu? Vyrostl jsem v Kapském městě, které jsem později opustil, abych se mohl věnovat své kariéře. Nebylo možné studovat tam obor, kterému se nyní věnuji, byl jsem jediný kontratenor. Ptáte-li se na apartheid, ten je v mé mysli symbolem separace, zdi vystavené mezi rasami a sociálními skupinami. Architekti tohoto systému způsobili, že lidé jako já byli označeni za „barevné“, a byli striktně odděleni od černochů, bělochů i lidí indiánského původu. Byli jsme vzájemně separováni a neměli jsme možnost společně vzdělávat, brát se a tak dále. Stále nám bylo vtloukáno do hlavy, že díky barvě naší pleti nemáme takovou hodnotu, jako mají bílí lidé. Že jsme méněcenní. I když tento režim skončil v roce 1994, nemyslím si, že rasismu a zdem stavěným mezi rasami byl učiněn konec. Přinejmenším lidé, kteří prožili tuto zkušenost, si nesou toto trauma v sobě. Někde v podvědomí se stále ozývají otázky – možná nejsem dost dobrý, možná si díky barvě své pleti nezasloužím určité věci. Pevně ale věřím, že pro nadcházející generace bude Jihoafrická republika dobrým místem k žití. Je to nádherná země, která bude vždycky mým domovem.
