Legendární jazzman Hugh Masekela v Praze připomněl dědictví Afriky
Jihoafrický jazzový trumpetista a zpěvák Hugh Masekela ve středu 7. listopadu vystoupil v Rudolfinu na mezinárodním hudebním festivalu Struny podzimu. Poslechněte si exkluzivní rozhovor s ním.
Nelson Mandela trumpety. Tak bývá Hugh Masekela označován pro své společensko-politické postoje a boj za svobodu a rovná práva. Jeho hvězdná jazzová kariéra se začala psát na začátku 60. let v New Yorku poté, co opustil apartheidem sužovanou Jižní Afriku. Vyrůstal pak po boku hudebníků, jako byli Louis Armstrong, Dizzy Gillespie nebo Ella Fitzgerald.
Společně s jazzovým pianistou a svým někdejším spolužákem z newyorské Manhattan School of Music Larry Willisem představil ve Dvořákově síni Rudolfina program nazvaný The Friends – Přátelé.
Čtěte také: Hugh Masekela & Larry Willis: Friends
Dnes večer jste společně s klavíristou Larry Willisem rozdali prostřednictvím hudby hodně pozitivní energie. Váš koncert zavál do řad publika vlnu uvolněnosti a spontánní radosti. Jak to děláte, že po šesti dekádách aktivního vystupování jste stále v tak dobré kondici?Myslím si, že pokud jste umělcem, je Vaší první a největší zodpovědností pečovat o své zdraví. Jedině s ním pak totiž můžete dobře a naplno vykonávat to, čemu jste se rozhodli zasvětit svůj život.
Samozřejmě, vedle péče o dobrou kondici je třeba neustále studovat a zdokonalovat své umění. Pokud věříte, že už všechno umíte a víte, pak se nikam nedostanete, nikam se nepohnete. V umění bohužel nikdy nemůžete říct – tak, a teď už všechno vím. Stále se učíte. I proto k umění, potažmo k hudbě stále přistupuji nejen s energií, ale i s nevinností, čistotou a bezpředsudečností dítěte.
Afričtí hudebníci mají mnoho jedinečných darů. Jejich přístup k životu a k dělání hudby je úplně jiný než u hudebníků z jiných končin světa. Jako byste pili přímo z pramene, ze kterého se kdysi všechno zrodilo a ve kterém se vše neustále obnovuje. Jak byste popsal, pojmenoval tohle zřídlo, ze kterého vy Afričani v životě i v tvorbě čerpáte?Musím říct jednu věc – já neznám a nectím žádné kulturní a etnické hranice, neuznávám pojem rasy. Já vidím a vnímám svět ze své vlastní perspektivy. Myslím, že není dobře, že jsme vychováváni k tomu, abychom mysleli geograficky. Všichni jsme součástí jednoho světa. Když byl člověk stvořen, neexistovaly žádné hranice.
Pokud lidi dělíme na etnika a národy, stáváme se oběťmi našeho vzdělání, naší výchovy. Myslím si, že taková je perspektiva médií, média vytvářejí takový obraz světa i Afriky. Ale já si myslím, že každý člověk na světě je neopakovatelný a každého z nás definuje to, co přináší do světa. Nikoli to, odkud přichází.
Pojďme se vrátit do minulosti, na začátek 60. let, kdy jste odešel z Jihoafrické republiky a usadil se v New Yorku, v tehdejší mekce jazzu. Šedesátá léta byla dobou nejen ohromného rozkvětu hudby, ale dobou téměř neomezených možností. Jak na tu dobu vzpomínáte?Byl to čas velkých umělců, velkých hudebníků všech možných stylů a žánrů, nejen jazzu – ať už se jednalo o salsu, rock´n´roll, dixieland, rhytm´n´blues, gospel… Byla to myslím poslední dekáda, ve které žilo tolik velkých umělců a muzikantů. Jsem šťastný, že jsem tu dobu mohl prožít v New Yorku. Byla to ta nejúžasnější etapa v dějinách hudby, která se už nikdy nevrátí, nikdy se nebude opakovat. Je těžké popsat to slovy – bylo to neuvěřitelné.
Krátce po svém příchodu do New Yorku jste vstoupil do úzkého kontaktu s takovými ikonami jazzu, jako byl Louis Armstrong nebo Dizzy Gillespie. Byli to oni, kdo vás směřovali a také výrazně podpořili na vaší osobité hudební cestě. Co jste si od nich do svého života, do své tvorby odnesl?Do Ameriky jsem přijel na stipendium od Miriam Makeby a Harry Belafonteho. A Louis Armstrong a Dizzy Gillespie a řada dalších slavných muzikantů byli jejich přátelé. Měl jsem velké štěstí, ale zároveň jsem podléhal velkému tlaku, protože všichni tito lidé mi pomáhali a očekávali ode mě velké věci. To štěstí jsem si velice dobře uvědomoval a tvrdě jsem na sobě pracoval, abych dostál jejich očekávání.
Kdesi jste prohlásil, že vaším posláním je ukázat prostřednictvím hudby světu, jací lidé v Africe doopravdy jsou. A připomenout to i samotným Afričanům. Máte dojem, že Afričani zapřeli svou pravou identitu? Že nevědí, kým jsou?Nemyslím si, že situace, ve které se Afrika a Afričané dnes nacházejí, vznikla jejich vinou. Když se podíváte do historie, zjistíte, že Afričani byli velice šlechetní, velkorysí, vlastně v mnohém lidstvo a civilizaci učili.
Před více než 400 lety jsme ale byli zotročeni. Africký kontinent byl uchvácen, uloupen cizinci, kteří si nad námi drželi kontrolu pomocí útlaku, zbraní a bomb. Z Afriky byly odvlečeny miliony lidí na mnoho různých míst světa. Vyhlazování Afričanů bylo tak masivní, že je vlastně neuvěřitelné, že někdo z nás zbyl.
Když se také podíváte na mapu Afriky, jasně vidíte, že její hranice nevytvořili Afričané. Evropané si mapu Evropy rozkrájeli jako dezert. Afričané byli donuceni podřídit se západní civilizaci, západnímu náboženství, díky manipulaci byli donuceni zapomenout na vlastní kořeny, na vlastní kulturní dědictví. Přesto všechno je to ale nejbohatší kultura světa.
Dnes ale lidé jezdí do Afriky obdivovat přírodu, zvířata. Afrika byla západem dovedena k chudobě, a dnes ji zotročují a využívají i její vlastní lidé, kteří sledují jen svou vlastní prosperitu. Struktury většiny afrických vlád jsou ustaveny tak, aby hájily zájmy západních mocností, ne aby pomáhali samotným Afričanům.
Ale dědictví Afriky tu zůstává, nebylo zničeno. A je prvním úkolem Afričanů, aby ho sami sobě zpřítomnili, zviditelnili. Aby jednou naše děti neplakaly nad faktem, že naše dědictví zkonzumovali jiné kultury… A to považuji i za své poslání, které realizuji prostřednictvím své hudby.
