„Motýlek“ Čo-Čo-San vlétne nově do Státní opery pod dohledem Martina Leginuse a Jiřího Heřmana

Madama Butterfly je bezesporu jednou z divácky nejúspěšnějších a zároveň umělecky nejcennějších oper všech dob. Autor se tentokrát vzdal složitého děje a hlučných dramatických událostí a v tomto ryze komorním příběhu vsadil na psychologii postav, kterou jeho hudba rozkrývá do nejmenších detailů, záchvěvů i obrovských emotivních vzepětí. Soustředil se také na podstatný kontrast mezi japonskou a „západní“ mentalitou, kterou trefně vystihuje mimo jiné i mnohokrát a překvapivě obměňovanou citací hymny USA, a konečně na působivou kresbu japonského koloritu, v němž se celý příběh odehrává.

V nové Butterfly hledá dospělý syn svoji pravou matkuInscenace režiséra Karla Jerneka byla na repertoáru Státní opery v Praze od roku 1985 rovných 30 let a byla doslova legendární. Jednalo se ale v tom nejlepším smyslu slova o tradiční inscenaci. Vedení Národního divadla přichází v roce 2016 s novým inscenačním pohledem. Režisér Jiří Heřman o svém pojetí říká: „Je to komorní drama, ale každá z těch postav, i ta nejmenší, má v inscenaci důležitou roli. Pro mne toto komorní drama dostává zcela nový rozměr právě pohledem postavy syna, který v inscenaci nevystoupí jako malé děcko, ale je to dospělý syn, který se zpětně dozvídá pravdu o své pravé matce.“

Tragedie představ rozbitých realitouJiří Heřman se ve své inscenaci nepokouší o autentické vykreslení japonského prostředí, i když mu je tato kultura velmi blízká. Samotnou operu vnímá režisér jako stále živou: „Je to něco, co se nás dotýká. Každé to dílo má v sobě skryté nové cesty, díky nimž můžeme nahlížet do osudů lidí, což v tomto konkrétním případě není jen osud gejši, ale osud dívky, která se obětovala pro svoji rodinu a pohybuje se ve světě, který jí není úplně vlastní. A v momentě, kdy jí zazáří jiskřička naděje, že může přejít do svého vysněného světa, tak je tento svět destruován.“