Mozaika Pražského jara 2016
V sobotu 4. června se ve Smetanově síni v Obecním domě uskuteční závěrečný koncert 71. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Festival letos nabídl na 50 koncertů. Uznávané symfonické orchestry a interpreti přijeli z 23 zemí světa. Na programu závěrečného koncertu jsou skladby Peterise Vaskse, Francise Poulenca a Ludwiga van Beethovena. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řídí Tomáš Netopil.
Dirigent Tomáš Netopil bude v sobotu 4. června řídit závěreční koncert 71. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské Jaro. Přímý přenos poslouchejte na Vltavě od 20 hodin.
Ve Smetanově síni Obecního domu zazní nejprve skladba Ovoce ticha na text Matky Terezy od Pēterise Vaskse, poté Gloria od Francise Poulenca, v němž jako sólistka vystoupí sopranistka Hila Fahima, a nakonec Symfonie č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena. Na koncertu se podílí ještě Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a Český filharmonický sbor Brno.
A co všechno jste mohli o letošním Pražském jaru slyšet ve vltavské Mozaice?Festival již od roku 1946 tradičně začíná vzdáním pocty Bedřichu Smetanovi na pražském Slavíně. Na Kampě proběhl piknikový happening, který vyvrcholil přímým přenosem Mé vlasti na velkoplošnou obrazovku. Ke slavnostnímu zahájení došlo večer před osmou hodinou v primátorském salónku Obecního domu. Ve 20 hodin zazněla, rovněž už v pevné tradici, Má vlast Bedřicha Smetany. Tentokrát jste ji mohli slyšet v podání České filharmonie řízené dirigentem Paavo Järvim. Ten se v rozhovoru svěřil: „Zahajovat festival je pro mne velká čest. Respektuji tradice, ty ale s sebou občas nesou také jisté návyky, jistá očekávání i takovou určitou pohodlnou rutinu. Myslím si, že je tedy velice zdravé občas pozvat někoho, kdo si ještě tuto rutinu nevytvořil. Musím říct, že orchestr hraje tuto skladbu skvěle, má ji výborně nastudovanou, je součástí takové jeho hudební DNA.“
Volný cyklus letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu upozornil na výjimečné skladatele a umělce, jejichž tvorba a interpretace jsou spjaty se španělskou kulturouDvořákovu síň Rudolfina tak na chvíli ovládlo například vášnivé flamenco. Autorkou a zároveň hlavní aktérkou projektu s názvem Retorno, čili Návrat, byla španělská tanečnice La Lupi: „Program jsem pojala tak trochu didakticky. Chtěla jsem, aby diváci poznali flamenco v jeho proměnách. U flamenca je totiž velmi důležitá jeho antropologická úloha, tedy jeho vývoj v určitých historických obdobích. A důležitá je i hudební improvizace. Naším projektem Retorno chceme po celém světě ukázat to pravé – kvalitní – flamenco, vycházející z hudební improvizace, které je jedním ze základních pilířů kultury Španělska.“
Sólistou jednoho ze „španělských koncertů“ v Obecním domě byl Javier Perianes „Repertoárová volba byla jasná, protože v letošním roce má sté výročí skladba Noci ve španělských zahradách od Manuela de Fally. Je to pro mne velká čest, že ji budu hrát právě na Pražském jaru. Toto dílo zazní v kontextu Polských melodií Mieczyslava Weinberga a Divertimenta pro orchestr od Leonarda Bernsteina.“ Javiera Perianese doprovodil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením polského dirigenta Jacka Kaspszyka.
Společně s orchestrem Staatskapelle Berlin uchvátil posluchače v pražském Obecním domě dirigent Daniel BarenboimKoncert měl pro umělce ještě další významnou rovinu, neboť se uskutečnil na den přesně padesát let poté, co na festivalu debutoval. Do Prahy se Daniel Barenboim vrací často a rád a nemusí se jednat právě o koncertní vystoupení na Pražském jaru. Ale přece, o svém dalším pražskojarním návratu má představu zcela jasnou: „Mým snem by jednou bylo dirigovat Mou vlast.“
Koncert k poctě Jarmily Novotné. Martina Janková a Gérard Wyss se na pódium Pražského jara společně vrátili po dlouhých sedmi letech s programem nesoucím podtitul Lidová poezie v písních
Od roku 1998 působí česko-švýcarská sopranistka Martina Janková v Curyšské opeře, kde se vypracovala v přední evropskou interpretku mozartovského repertoáru. Dále hostovala například na letním festivalu v Salcburku, v pařížském Théâtre des Champs-Elysées nebo v pražském Národním divadle. V letošním roce navíc s velkým úspěchem debutovala na scéně milánské La Scaly. Koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina byl pořádaný ve spolupráci se Zámkem Liteň. O svém vztahu k Pražskému jaru Martina Janková říká: „Já mám na Pražské jaro jen krásné vzpomínky, protože je to festival velice internacionální a vždy mám pocit, že je člověk tady mezi svými, jakoby přišel domů, i přes tu distanci, protože já už jsem 22 let v zahraničí.“
V egyptskou královnu se na pódiu Pražského jara změnila litevská mezzosopranistka Violeta Urmana, sólistka Metropolitní opery v New YorkuO svém porozumění kantátě Hectora Berlioze Smrt Kleopatry, která v její interpretaci zazněla, se umělkyně svěřuje: „Myslím si, že v návaznosti na text hudba přesně vyjadřuje stav Kleopatřiny mysli v té dané chvíli. Je rozzuřená, vybavuje si celý svůj život a vidí, že je u konce. A její život nakonec opravdu skončí uštknutím hadem. Berlioz to výborně vyjadřuje hudbou. Je to velmi zajímavá skladba a všechny ty rozdílné stavy Kleopatřiny mysli jsou v ní obsaženy. Najdeme tam několik částí. Jsou tam místa naplněná silnými emocemi. Jsou tam ale i tiché momenty, ve kterých královna vidí, že není hodna, aby byla respektována bohy. Vzpomíná také na oba své manžely - Caesara i Marka Antonia. Jak to bylo všechno krásné a najednou to takhle končí.“
Slovenský dirigent Juraj Valčuha má zkušenosti s řadou světových koncertů, na Pražském jaru vystoupil poprvé a při té příležitosti řídil Českou filharmoniiNa otázku, zda je zvuk tohoto tělesa něčím specifický a unikátní, dirigent odpověděl: „Specifický zvuk si Česká filharmonie zachovala, ale specifikum už je, pokud posloucháte nahrávky z 50. nebo 60. let minulého století s dirigentem Karlem Ančerlem, anebo Václavem Neumannem. Například české klarinety, to nenajdete nikde ve světě, pokud posloucháte nahrávky Dvořákových symfonií. Podle zdejší houslové školy se začali učit všichni houslisté na světě, takže ten zvuk tu je. Samozřejmě i sál formuje zvuk toho tělesa. A v neposlední řadě tu je obrovská tradice a stále se obnovuje a pokračuje.“
Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina vystoupil také přední německý kontratenorista Andreas Scholl. Společně se souborem Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse se představil v programu složeném výhradně z děl Henryho Purcella, v jehož skladbách, jsou různé druhy emocí. Na základě jakých kritérií umělec program svého koncertu sestavil?„Pokaždé se snažím přijít s něčím zajímavým, nevšedním. Purcellovy skladby mám osobně velmi rád. Některé z nich budou transponované, například Lamento Didony z opery Dido a Aeneas. To nebylo původně napsáno pro kontratenor, ale pro soprán. Slyšel jsem ho mnohokrát a doslova si ho zamiloval. Tak jsem si řekl, že to chci taky zpívat. Univerzální poselství tohoto díla je rozloučení, upomínka na smutný osud. A to je něco, co není ani výhradně ženské, ani výhradně mužské. Je to něco, co lze posluchačům jednoduše sdělit. Kritériem výběru této skladby nebylo, že by ji měl zpívat muž nebo žena, ale její kvalita. A tak je to také i u ostatních skladeb, které dnes večer zazní. Bude to taková koláž ukázek z Purcellovy tvorby, které jsou samy o sobě svébytné, ale společně velmi dobře fungují.“
Průřez tvorbou Fryderyka Chopina nabídl v rámci Pražského jara publiku kanadský pianista Charles Richard-Hamelin. A jakou interpretační zkušenost má umělec s tvorbou českých skladatelů? "Zatím jsem neměl moc příležitostí ji objevit. Líbí se mi hudba Antonína Dvořáka i Bedřicha Smetany, ale do hloubky ji zatím neznám. Mám ale moc rád české interprety. Například Lukáše Vondráčka, čerstvého vítěze mezinárodní hudební Soutěže královny Alžběty. Ten hraje neuvěřitelně a v Belgii předvedl něco opravdu fenomenálního. Jsem jeho fanoušek."
