Mozartův duch ve Stavovském stále žije. S Donem Giovannim ho tam stopoval Sherrill Milnes
Na scénu Stavovského divadla uvede svou inscenaci Mozartova Dona Giovanniho americký barytonista Sherrill Milnes. V Praze se umělec 3. července nepředstaví v roli šarmantního svůdce, ale jako režisér. V rámci festivalu Prague Summer Nights nastudoval Dona Giovanniho s mladými začínajícími pěvci z mnoha zemí světa.
Sherrill Milnes, držitel tří cen Grammy a nejvíce nahrávaný americký zpěvák své doby, v Mozartově „pražské“ opeře sám před lety exceloval na scéně newyorské Metropolitní opery. Čím je pro něj dodnes fascinující a přitažlivá?Mozart vytvořil dílo, které existuje mimo čas. Je to monumentální odkaz, který nestárne. Proto není těžké se k němu neustále vracet. K Donu Giovannimu mám zvlášť blízký vztah. Tuto roli jsem ztvárnil na mnoha operních scénách, v Praze jsem byl dokonce prvním Američanem, který v tehdejším Tylově divadle Dona Giovanniho zpíval. Co se pražské inscenace týče, je třeba říct jednu věc: miluju učení, kterému jsem se původně chtěl věnovat. Myslím, že je to asi součást mé DNA. Má matka byla učitelka a já jsem si dlouho dobu nedokázal představit, že bych se věnoval něčemu jinému.
Vaše inscenace Dona Giovanniho vzniká v rámci letního vzdělávacího kurzu pro mladé talentované hudebníky z celého světa, umělce, kteří pocházejí z různých koutů světa - z USA, Anglie, Německa, Koreje, Kanady, Číny, Mexika nebo Argentiny. Jak se tato multikulturnost projevila v procesu vzniku inscenace a jakým způsobem podle vás ovlivní výsledek? Jedná se skutečně o velice pestrý mix kultur a bylo by nepřirozené, kdyby se rozdílnost kulturního zázemí při práci neprojevovala. Mým úkolem a zodpovědností ale je ukázat Mozarta i libretistu Da Ponteho takové, jací byli. Uchovat styl a ducha doby, ve které žili a tvořili. Vyžaduje to určitý přístup, kterému samozřejmě odpovídá i způsob práce. Jsem tradicionalista a v Praze proto budu prezentovat standardní, klasickou inscenaci. Ostatně všechny inscenace, ve kterých jsem vystupoval – ať už se jedná o mnichovskou, salcburskou nebo newyorskou - byly tradiční. Mozartovy opery, stejně jako Verdiho nebo Pucciniho, jsou muzeálními kusy a naším úkolem podle mě je nakládat s nimi podobně jako se starými obrazy. Uchovávat a vystavovat je pohledům v podobě a formě, v jaké byly vytvořeny.
Wolfgang Amadeus Mozart právě na jevišti Stavovského divadla uvedl svoji operu Don Giovanni v roce 1787, dokonce ji sám dirigoval. Jak významný je to pro vás moment? Řekl bych, že stejnou inscenaci bychom udělali v jakémkoli divadle – ať už ve Vídni, v Brně nebo v Českých Budějovicích. Jisté ale je, že představa Mozarta pohybujícího se v tomto divadle je extrémně vzrušující. Zároveň to ale trochu nahání hrůzu. Jakoby Mozartův duch byl v této budově stále přítomný…
Na pražské inscenaci se podílí i vaše žena Maria Zouves, se kterou tvoříte nerozdělitelný tvůrčí i partnerský tandem. Jaký je její vklad do inscenace? Moje žena má skvělé umělecké nápady. Především co se týče pohybu a možností vyjádření vnitřní psychologie postav. Skvěle ale rozumí i praktickým věcem, například způsobu divadelního provozu. Myslím, že se skvěle doplňujeme. Naše inscenace se vyznačuje sex-appealem, který v Donu Giovannim vyzařuje ze vztahů mezi muži a ženami. Jedním z hlavních témat této opery je totiž právě sex a nepřemožitelná touha po ženě. Don Giovanni je muž, pro kterého je povinnost dobývat ženy. Více než zábava je to pro něj skutečně seriózní a vážná záležitost. A především o tom jsme v Praze chtěli hrát.
Společně s vaší ženou se už léta věnujete výchově mladých pěvců. V roce 2000 jste dokonce založili specializovaný tréninkový program. Jak byste popsal svou metodu? Co je podle vás nejdůležitější při práci s mladými hlasy stojícími na začátku kariéry? Nemyslím si, že by se mé metody nějak lišily od těch, které se běžně používají. Jsem bytostný analytik. Snažím se analyzovat a učit mladé pěvce přemýšlet nad charakterem. Nad tím, co a proč právě daná postava říká a dělá. Snažím se je také dovést k tomu, aby uměli funkčně použít svou tělesnou energii, ale třeba i energii očního kontaktu. Na tělesném tonu i výrazu očí musí být znát, že jste zcela ponoření do postavy, že jste onou postavou. S tím má většina mladých pěvců problém – často se soustředí na zpěv a hereckou složku opomíjejí. Před šedesáti lety nemělo herectví takovou roli, ale to je dnes úplně jinak. Publikum si žádá pravdivé, plnokrevné drama. Vyžaduje, abyste do zrodu postavy investovali maximum. A právě to je něco, co se snažím mladé zpěváky naučit, co se jim snažím předat.
Dona Giovanniho v Praze hudebně nastudoval dirigent John Nardolil. Jaký je jeho přístup k interpretaci Mozartovy hudby, souzní s vaší vlastní hudební vizí a představou? Johna si všichni velice ceníme. Všichni jsme si vědomi toho, že v hudbě neexistuje jediný možný a správný způsob interpretace. Benstein, Karajan, Solti, Ozava, Abado – každý z nich viděl a interpretoval hudbu po svém, každý z nich přinášel svůj osobitý pohled. A to je i Johnův případ. Navíc musím říct, že se nám podařilo sestavit skvělý orchestr. Jsou to také mladí lidé, studenti, a znějí skutečně skvěle. Moc se na výsledek naší práce těším.
