Nneka: „jako hudebníci máme jistou moc, je jen třeba vědět, kam ji nasměrovat, aby dobře posloužila lidem“
Do České republiky přijela a 6. srpna vystoupila v Lucerna Music Baru nigerijská soulová hvězda Nneka. V Praze představila čerstvě vydané čtvrté album My Fairy Tales, které se vyznačuje velkým příklonem k reggae. Deska vznikala během jejího studijního pobytu v Paříži a jde o konceptuální počin zaměřující se na životy afrických emigrantů a problémy, se kterými musí bojovat.
Které aspekty života chtěla umělkyně Nneka, vlastním jménem Nneka Lucia Egbuna, prostřednictvím této desky předvést?Chtěla jsem poskytnout komplexní pohled na životy Afričanů, kteří si buď svobodně vybrali život v emigraci, anebo k němu byli okolnostmi donuceni. Chtěla jsem promluvit nejen o negativních aspektech našich životů, ale také o těch pozitivních. Prostřednictvím své hudby jsem se snažila otevřít témata jako je rasismus a sociální předsudky, se kterými jsem coby emigrant setkala v Německu nebo ve Francii. Afričani žijící v těchto evropských zemích mají velký problém s integrací a nezáleží na tom, jestli se tam už narodili, anebo mají status imigrantů. Ve svých písních jsem se ale snažila dotknout třeba i tématu pozitivního rasismu. Hudba mi do velké míry pomáhá lépe se s těmito problémy vyrovnat. A pevně doufám, že i jiným lidem.
Jak těžké pro vás bylo transformovat tuto životní zkušenost a tato témata v hudbu? Jak přesně probíhal proces vzniku této desky? Nebylo to pro mě těžké, protože psaní textů a písniček je bytostnou součástí mého života v podstatě od raného dětství. Při psaní textů ale musím být velice opatrná při volbě slov, protože mou hudbu poslouchají mladí lidé a já si uvědomuji, že hudbou ovlivňuji jejich myšlení, vyvolávám v nich určité emoce. Vím, že je mohu uvrhnout do deprese, protože ve svých textech se snažím ukazovat realitu takovou, jaká je. A konfrontovat se s ní vyžaduje odvahu a sílu. Snažím se proto zůstat pozitivní a moc bych si přála, aby moje hudba na lidi působila dobře, aby jim nebrala naději, ale naopak je povzbuzovala k boji s problémy a s nepřízní osudu.
Na rozdíl od předchozích alb, ve kterých těžíte z tradic soulu a hip-hopu, se v My Fairy Tales znatelně přikláníte k reggae. Proč? Byl to tak koncipovaný projekt. Ve výsledku jsem na album zařadila celkem osm písní, ve kterých se nedržím striktně stylu regge, ale vytvářím poměrně pestrou směs hudebních tradic a vlivů. Spíše než o čisté regge se jedná o mix afrických beatů i nigerijských folklórních prvků. Obecně si myslím, že My Fairy Tales je mým nejméně komerčním albem.
Reggae i hip-hop bývají vždy vyjádřením životního postoje, jsou bytostně spjaty s řešením sociálních problémů napříč rasami a kulturami. Tyto hudební styly jsou svým způsobem určitou formou sociálního boje. Ostatně i vy tak chápete a pojímáte svou hudbu. Jste ale přesvědčená o tom, že hudba má skutečně moc měnit sociální realitu? Přispět k řešení problémů, jakými jsou hlad, chudoba, politická korupce?Rozhodně. Hudba je silná zbraň. Záleží ale na lidech, kteří ji dělají. Pokud vycházejí ze sebe a ze svých zkušeností a jejich cílem není jen vydělávat peníze a být slavný, pak to má pro lidi smysl, může to na jejich životy mít vliv. Já sama se snažím žít ve svém každodenním životě to, o čem vypovídám ve svých textech. Je třeba začít u mezilidských vztahů, u toho, jak zacházíme sami se sebou. Jsem přesvědčená, že hudebníci můžou mít v určitých situacích větší vliv než politici, především na mladé lidi. Kdyby třeba Byoncé řekla někde na veřejnosti svůj názor na Boko Haram nebo kritizovala politickou korupci v Africe, hodně lidí by jí naslouchalo. Vezměte si třeba, jaký vliv měl na lidi po celém světě Bob Marley. Jeho hudba se stala symbolem svobody projevu, lidských práv a demokratizace Afričanů po celém světě. Myslím si tedy, že jako hudebníci máme v rukou jistou moc. Je jen třeba vědět, kam ji nasměrovat, aby dobře posloužila lidem.
O problémech Afričanů a Afriky jen nepíšete a nezpíváte, ale podnikáte k jejich řešení i praktické kroky. V roce 2012 jste s jedním ze svých přátel a kolegů založila charitativní organizaci The Rope Foundation. Na co se v ní zaměřujete?Jde v podstatě o to, že užíváme hudbu i jiné druhy umění jako platformu pro lidi, kteří se potýkají se složitými situacemi a problémy. Ať už se jedná o opuštěné děti, o ženy vystavené domácímu násilí, o sexuálně zneužívané ženy nebo o lidi žijící v silně znečištěném prostředí. Pro tyto lidi pořádáme ateliéry a workshopy, na kterých mohou prostřednictvím hudby a dalších uměleckých disciplín tuto zkušenost vyjádřit a tím i přetvořit, transformovat. Je to pro ně určitý druh terapie a zároveň i prostředek, který jim - metaforicky řečeno - navrací jejich hlas, jejich lidskou důstojnost. Všichni zároveň máme možnost vidět a pochopit, že každý z nás je jedinečný, každý prožívá problémy jiným způsobem a také se s nimi jinak vyrovnává.
Minulý rok jste vedla workshopy určené sexuálně zneužívaným ženám ze Sierra Leone. Jaká to pro vás byla zkušenost? Velice intenzivní, protože tyto ženy jsou neskutečně silné a snaží se pokračovat dál navzdory hrůzám, které prožily. Zároveň to pro mne ale bylo dost těžké, protože jsem si zneužitím sama prošla. Takže jen mít možnost vidět, jak se s tím ostatní ženy perou a kolik naděje v nich stále ještě je, pro mě bylo moc důležité. Na druhou stranu jsme ale konfrontováni s bezednou lidskou bolestí. Tahle zkušenost z našich životů nikdy nezmizí. Musíme s ní žít a pokusit se jí transformovat v něco pozitivního. A to je přesně to, o co se v The Rope Foundation snažíme.
Jaké projekty připravujete v nejbližší budoucnosti? Ať už v oblasti charity nebo hudby? Musím přiznat, že z charitativní práce jsem teď trochu ustoupila, protože jsem momentálně na turné. Ale rozhodně mám v úmyslu se jí dál věnovat. Co se týče hudby – do konce srpna budeme představovat My Fairy Tales v Evropě, potom se s albem vydáme do Brazílie a Angoly. A sama pro sebe bych chtěla udělat jednu věc – naučit se dokonale milovat a přijímat samu sebe, abych ze sebe mohla dávat druhým lidem. Na tom je třeba neustále pracovat.
