Objevitel krásy skryté v hudbě. Federico Colli se poprvé představí v Praze

18. září 2015

V rámci Debutového dne festivalu Dvořákova Praha se v sólovém klavírním recitálu představí italský klavírista Federico Colli, jeden z největších talentů mladé generace.

V roce 2011 Federico Colli zvítězil v prestižní Mozartovské soutěži v Salcburku a o rok později zopakoval stejný úspěch i na Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu. Talentovaný interpret se 18. září poprvé představí také v Praze. Pro svůj koncert zvolil interpret ambiciózní program složený z děl Johanna Sebastiana Bacha, Césara Francka a Alexandra Skrjabina.

Svůj pražský program zvolil Federico Colli proto, že se s ním v nadcházející sezóně chystá vystupovat po celém světě jako s hlavním sólovým recitálem: „Zajímavé na něm podle mě je, že reprezentuje dvě zcela odlišné stylové polohy. V první polovině hraji Bacha a Francka, mezi nimiž je možné najít mnoho paralel a analogií. A to nejen z historického, ale i filozofického hlediska. Myslím si, že Bach a Franck měli velice podobné myšlenkové zázemí, což se promítlo i do Franckova Preludia, Chorálu a Fugy.

Skrjabin, to je úplně jiná kapitola a já se domnívám, že českému publiku může být v mnohém blízký. Byl ovlivněn mnoha zajímavými filozofickými směry a měl hluboký a vyhraněný vztah k mystice, což si spojuji s českým prostorem. Možná se ale pletu, protože v Praze budu dnes večer vystupovat poprvé.

Jak charakterizujete svůj interpretační přístup Bachovu dílu?

Myslím si, že každý klavírista se zákonitě musí setkat s odkazem Glenna Goulda. Podle mého názoru to byl právě on, kdo vytvořil ideální bachovskou interpretaci. On je pro mě v tomto ohledu světlem zářícím ve tmě. Každý by měl jeho hru pečlivě studovat a učit se z ní, aniž by ji ale kopíroval nebo imitoval. Jsme každý originální osobnost, ale tyto vlivy není možné jen tak pominout. Velice si cením také Richterova přínosu, který je filosofičtější, bezprostředně mířící do nepochopitelné, bezedné hloubky Bachovy hudby. Třeba jeho podání Bachova Preludia a Fugy c moll je pro mě naprostým zjevením.

Co se týče Italského koncertu, tak nemohu pominout skvělou interpretaci Tatiany Nikolayevy. A co se týče mne, mohu říct jen jedno. Bachova hudba je diktovaná Bohem. Není třeba k ní nic přidávat, snažit se něco uměle vytvářet. My interpreti jsme jen prostředníci tohoto Božího hlasu. Jsme mostem, který může tento hlas nechat doznít až k publiku. A to je můj cíl.

Váš koncertní repertoár je velice široký, zahrnuje hudbu barokní, klasicistní, romantickou i moderní. Který styl vám nejvíce vyhovuje? Mým domovem je klasicismus, především Mozartova hudba. V roce 2011 jsem zvítězil v Mozartově klavírní soutěži v Salcburku, kde jsem hrál jeden z jeho velkých klavírních koncertů a také řadu sonát. Jeho hudbu miluji a jako interpret se v ní cítím velice komfortně. Stejné je to ale třeba i s Clementim, který byl jedním z největších duchů italského klasicismu. Pominout ale nemohu ani svou spřízněnost s romantickou hudbou. Velice blízký je mi například dualistický svět Roberta Schumanna, který v mnohém navázal na Beethovena. A v neposlední řadě je to ruská hudba 20. století, kterou jsem si velice oblíbil díky svým ruským učitelům. Šostakovič, Rachmaninov, Prokofjev, Skrjabin. To jsou úžasné hudební světy.

A co soudobá hudba? Pro mě je těžké o soudobé hudbě hovořit, protože se domnívám, že historicky se nacházíme v mezním bodě, který nás konfrontuje s těmi nejzákladnějšími otázkami. Naše doba není myšlenkově ani hodnotově jednotná, spíše naopak. Je roztříštěná, nesourodá a v mnohém zmatená. Není tu jedna cesta, po které bychom všichni kráčeli. Také je čím dál tím těžší rozlišit, co je umění a co ne. Samozřejmě, že hudbu dnes píše řada nadaných osobností, ale já jsem k soudobé hudbě obecně nedůvěřivý. Jsem přesvědčen, že naše doba potřebuje umělce, kteří nejdříve přemýšlejí, než něco udělají nebo napíší. A těch podle mě není mnoho.

Jste na počátku slibné mezinárodní kariéry. Jaké jsou vaše cíle, sny a k jakému vrcholu se upínáte? To je pro mě velice těžká otázka, protože když jsem byl mladší, měl jsem zcela jasné vize, sny a cíle. Většinu z nich jsem si ale už naplnil, například vítězstvím v Klavírní soutěži v Leedsu, což se mi podařilo v roce 2012. Na jednu stranu jsem tehdy prožíval stav naprostého štěstí a zároveň neuvěřitelně silný šok, protože jsem věděl, že tímhle se uzavírá jedna etapa mého života. Najednou jsem stál před novou a mnohem důležitější kapitolou své kariéry. Už jsem neměl žádné konkrétní sny, ale spíše jakési metafyzické puzení poznat pravdu, která se skrývá v hudbě. S hudbou je spojena krása, která ale vychází z něčeho, co je za ní, a co je mnohem důležitější. A tím je pravda. Najít jí a předat - to je pro mě ta největší výzva a meta.

Zatím jste stihl vystoupit s několika významnými světovými orchestry – například s Petrohradskou filharmonií. Máte nějakou vysněnou spolupráci, co se orchestrů a dirigentů týče? Velice rád bych prozkoumal Spojené státy a zahrál si s americkými orchestry. Co se týče dirigentů, tak jsem zcela propadl kouzlu a umění Valerije Gergijeva. Setkal jsem se s ním minulý týden v Itálii v Miláně, kde vystupoval s Orchestrem Mariinského divadla. Obdivuji jeho přístup k hudbě, je schopen vydobývat z ní něco nepředstavitelného. Spolupracovat s ním – to by pro mě skutečně byl splněný sen.

Spustit audio