"Olympionik" Giltburg předvede svoji "srdcovku", Prokofjeva

16. duben 2015

V pražské Smetanově síni Obecního domu zahraje 16. dubna izraelsko-ruský klavírista Boris Giltburg společně s Pražskými symfoniky Koncert pro klavír č. 3 C dur op. 26 Sergeje Prokofjeva. Na koncertě zazní pod vedením dirigenta Christiana Arminga také Tři tance ze Smetanovy Prodané nevěsty a Janáčkův Taras Bulba.

Ve středu a ve čtvrtek uslyšíme ve vašem podání Třetí klavírní koncert Sergeje Prokofjeva. Tento ruský komponista je prý vaší „srdeční záležitostí“. Co vás na jeho hudbě tolik fascinuje, přitahuje? Myslím si, že nejvíce mě oslovuje způsob, jakým Prokofjev používá imaginaci. Jakým způsobem vypráví příběhy prostřednictvím hudby. Na jedné straně je hluboce zakořeněn v ruském folklóru - ale ne v tradičním, nacionalistickém smyslu, jako například Rimskij Korsakov. Jeho hudba je plná tajemství, nebezpečí a pohádkové magie. Může se v ní stát cokoli, všechno je v ní možné. Na straně druhé je Prokofjevova hudba protkaná velice rafinovaným, sarkastickým humorem. Místy dokáže být velice kousavý a temný, o chvíli později zase vlídný a odlehčený. To vše velmi silně podněcuje mou vlastní imaginaci a dává mi obrovskou chuť sdílet Prokofjevův svět s publikem. Samozřejmě také oceňuji, jakým způsobem Prokofjev skladbu napsal. Lidské ruce užívá naprosto speciálním způsobem. Řekl bych, že ještě lépe, než Rachmaninov nebo Čajkovskij.

Prokofjevovu hudbu možná milujete i proto, že v ní nacházíte své vlastní kořeny, svou kulturní identitu. Přestože jste vyrostl a téměř celý svůj život strávil v Izraeli, narodil jste se v Rusku… Ano, to rozhodně. Stále se silně cítím být Rusem. Jsem sice mixem tří elementů - ruského, izraelského a židovského. Ale doma mluvíme rusky, vyrostl jsem na ruské literatuře, na ruské hudbě. To ve mně přirozeně velice silně zakořenilo. Žije to ve mně.

Před dvěma lety jste získal první cenu v klavírní soutěži královny Alžběty v Bruselu, která je často přirovnávána k olympiádě. Jak jste prožíval a vnímal svou účast v této vysoce náročné soutěži? Myslím si, že každá profesionální interpretační soutěž se dnes podobá olympiádě nebo maratonu. Pro mě osobně byla účast na soutěži Královny Alžběty jednou z „nejhudebnějších“ zkušeností. Především z hlediska repertoáru. Nejde tam totiž o kvantitu materiálu, který se musíte naučit a zahrát, ale jde skutečně o hudební stránku věci. Je to velice dlouhá soutěž, která trvá celý měsíc. Je to jediná soutěž na světě, která požaduje hrát Mozartův klavírní koncert. Obvykle to bývá Beethovenův první nebo druhý. Ty jsou podle mě mnohem jednodušší než jakýkoli Mozartův koncert.

03362170.jpeg

Mozartova hudba je transparentní, není se v ní za co schovat. Musí být tak přirozená a samozřejmá jako je lidská řeč nebo dech. A dosáhnout této přirozenosti je neuvěřitelně těžké. Soutěž Královny Alžběty má ale i jinou úžasnou tradici. Dvanáct finalistů je po dobu jednoho týdne drženo z dosahu města, v samostatných pokojích s klavírem. Během osmi dnů musejí nastudovat nejen koncert, který je zvolen pro finále, ale také skladbu, která byla napsána speciálně pro soutěž, a kterou neviděli předtím, než do pokoje vstoupili. Vezmou vám mobilní telefon, lap-top, tablet, zkrátka vše, co by vás mohlo spojovat s vnějším světem.

Na druhou stranu ale můžete komunikovat s ostatními soutěžícími, což jsme dělali. Vzájemně jsme si pomáhali, protože nová skladba byla velice těžká. Řekl bych, že víc než na cokoli jiného klade tato soutěž velké nároky na psychiku. Po dobu jednoho měsíce žijete ve stavu naprostého stresu, dvacet čtyři hodin denně. Po skončení soutěže jsem byl úplně mrtvý. Ale byla to úžasná zkušenost. Umělecká i lidská.

Vraťme se teď ještě k vašim pražským koncertům. Oba bude dirigovat Rakušan Christian Arming. Jak se vám s ním spolupracuje? S Christianem Armingem se setkávám podruhé. Poprvé jsme spolu koncertovali ve Francii, v Liége. Tam jsme společně hráli Mozartův koncert c moll. Je to neuvěřitelně milý a vstřícný člověk, což není u umělce jeho formátu a slávy úplně samozřejmé. Je velice kontaktní a flexibilní, dá se s ním o věcech mluvit. Máte pocit, že můžete udělat a vyjádřit cokoli, a on bude s vámi. Také vás nikdy nestresuje - což je další úžasná věc. Hodně dirigentů to dělá. V umění jde často o střet osobností. Často je velice těžké najít kompromis, vědět, kdy prosadit svou vizi a kdy zase respektovat názor a pohled druhého. S Christianem mám pocit neustálého dialogu. A to je úžasné.

03362171.jpeg

S FOKem jste koncertoval už čtyřikrát. Proč se k tomuto orchestru tak rád vracíte? Tento orchestr miluji a spolupráci s ním si užívám. Je pro mě velice těžké pojmenovat jeden specifický rys jejich hry. Myslím, že naprosto výjimečný je jejich entusiasmus, radost z hudby, ohromné nasazení a samozřejmě muzikalita. Poprvé jsme spolu koncertovali v Japonsku před deseti lety. V první polovině koncertu hráli Dvořákovou Novosvětskou symfonii. I po deseti letech si stále vybavuji pocit, který ve mně vyvolalo jejich provedení. Bylo nepopsatelně české. Přirozené jako lidská řeč, jako lidský dech. Měl jsem pocit, že tato symfonie ani nemůže být zahrána jinak. Bylo to tak přesvědčivé! Při každém koncertu s nimi mám tento pocit. I proto se velmi těším, až spolu vyrazíme na turné.

Spustit audio