Popelka ve Stavovském v režii Enikő Eszenyi bydlí v kontejneru, má Rubikovu kostku a čte knihy
Jedno z nejhranějších děl mistra vrcholného belcanta Gioachina Rossiniho mělo premiéru 25. ledna 1817 v římském Teatro Valle. Opera pražského Národního divadla uvede Popelku v premiéře 21. ledna. Představení hudebně nastudoval Jan Kučera a pro jeviště Stavovského divadla připravila maďarská režisérka Enikő Eszenyi.
Popelka Gioachina Rossiniho se na pražskou operní scénu vrací po osmdesáti čtyřech letech. Nová inscenace Národního divadla představuje operu v moderním scénickém hávu i v atraktivním pěveckém obsazení. V hlavní roli Angeliny v Praze debutuje mladá ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina, která jako Rossiniho Popelka zazářila před několika lety na filmovém plátně. O svém vztahu k postavě Popelky říká: „Děvčata, která touží po princovi a po krásných šatech, vždycky byla a vždycky budou. Když jsem poprvé dostala nabídku zpívat tuto roli, bylo mi teprve dvacet tři let. Bylo to v LIVE filmové verzi režiséra Andrey Andermanna, která byla promítána v kinech po celém světě. Byl to pro mne takový malý zázrak.“
Lena Belkina Angelinu poprvé ztvární na divadelním jevišti až nyní v Praze. V české metropoli se cítí jako v pohádce: „V Praze jsem byla již několikrát, ale vždy jen na krátkou dobu. Je to naprosto úžasné město, které jsem si při svém nynějším delším pobytu zamilovala. V divadle je vše velmi příjemné, profesionální. Vztahy mezi jednotlivými kolegy, kteří se na projektu Rossiniho Popelky podílejí, jsou harmonické. Jsem u vás zkrátka spokojena.“
Takto inspirativní prostředí je jako stvořené pro interpretaci belcantaTo je mimochodem poměrně náročná disciplína. Podle Leny Belkiny je u belcanta nejdůležitější výdrž: „Zpívám v tomto oboru velké role, což znamená, že jsem stále na scéně. Musím navíc i hrát a je to pro mne velká výzva. Role Popelky mne oslovuje tím, že má v sobě hodně různých poloh. Má v sobě komické, ale i tragické momenty. Je mi to velice blízké a v průběhu této opery tak mohu ukázat řadu odstínů svého umění.“
Pod hudebním nastudováním nové inscenace Rossiniho Popelky na scéně Stavovského divadla je podepsán dirigent Jan Kučera. Po Šostakovičových operách Orango a Antiformalistický jarmark a jeho vlastní opery Rudá Marie je to jeho třetí spolupráce s Národním divadlem. Zároveň se jedná o Kučerovo první samostatné hudební nastudování velkého operního titulu: „Nejprve jsem tu hudbu na sebe nechal působit z nahrávky. Mnohokrát jsem si ji poslechl, především při řízení v autě, což je úžasná záležitost.“ Jan Kučera Rossiniho Popelku připravil se dvěma obsazeními všech rolí.
Popelku Gioachina Rossiniho ve Stavovském divadle inscenuje maďarská režisérka Enikő Eszenyi, která je pražskému publiku dobře známá ze tří shakespearovských inscenací vytvořených pro Stavovské divadlo v letech 1999 až 2001. Představila se rovněž jako herečka v roli Servírky v inscenaci Roberta Wilsona 1914. Popelku nevnímá jako pohádku, ale jako příběh zcela současný: „Naše Popelka žije v kontejneru. Tam čeká na svou vhodnou chvíli, kdy si ji objeví princ. Je to moudrá dívka, má i Rubikovu kostku. Samozřejmě také uklízí, žehlí. Dělá zkrátka doma všechno.
Nepěkné narážky od svých hašteřivých sester snáší s pokorou a oddaností, chrání si ale svoji identitu. Nechce být zkrátka taková, jako ostatní. Dívky touží být v časopisech, mít krásné šaty a být známé. Už velmi brzy se začnou líčit, lakovat si nehty a barvit vlasy. Ráda bych v této inscenaci ukázala, že tato prostá Popelka dokáže být úspěšná a nepotřebuje na sobě dělat všelijaké proměny. Moje Popelka se nelíčí, moje Popelka čte knihy. A když na to přijde, má chuť vyrazit na ples, být krásná a mít krásné šaty. Je kreativní, ale nepřetvařuje se. Nekopíruje žádné vzory a svou krásu nehledá v časopisech.“
