Přímý přenos na Vltavě: Julia Fischer s Českou filharmonií v Rudolfinu
Německá houslistka Julia Fischer vystoupí 11. března v Praze s Českou filharmonií. Ve Dvořákově síni Rudolfina představí druhý houslový koncert Bohuslava Martinů. Můžete u toho být i vy - koncert na Vltavě vysíláme živě od 19:30.
Ve třech po sobě jdoucích večerech vystoupí Julia Fischer ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií. V Praze tentokrát představí druhý houslový koncert Bohuslava Martinů. Právě propagaci jeho hudby ve světě se Julia Fischer dlouhodobě věnuje. Nadace Bohuslava Martinů se ji za to rozhodla ocenit čestnou medailí, kterou Julia Fischer převezme po dnešním koncertě.
Po vynikajících koncertech na loňském Pražském jaru se opět vracíte do Prahy, tentokrát představit druhý houslový koncert Bohuslava Martinů, jehož hudbou se intenzivně zabýváte už řadu let. Jak se Váš vztah k němu v čase vyvíjí? Oslovují, zasahují vás v současnosti jiné aspekty jeho myšlení a vyjadřování než třeba v počátcích vašeho společného „příběhu“? Mě stále nejvíce fascinuje, jak špatnou image Martinů v hudebním světě má. Když mluvím se svými kolegy nebo novináři, často si Martinů spojují s velice „suchou“, rytmickou, vykonstruovanou hudbou, což samozřejmě není pravda. Martinů psal post-romantickou hudbu, já sama si však jeho tvorbu nejvíce spojuji s impresionismem. Vykonstruovaná, odosobněná a intelektuální jeho hudba není ani náhodou.
Já sama jsem o Martinů mnoho nevěděla do svých dvaceti, jednadvaceti let. Tehdy jsem poprvé slyšela jeho třetí houslovou sonátu v podání Davida Oistracha, což mě velice zasáhlo. Vlastně ani nevím, jestli to byl Oistrach nebo Martinů, kdo mě strhl a přesvědčil. V každém případě tam začal můj vztah k Martinů a od té doby se potýkám s tím, jak jeho skladby dostat do koncertních programů. Beru to jako svou misi. Je skutečně mým velkým snem a přáním dostat tohoto autora tam, kam patří. Tedy mezi největší skladatele 20. století – mezi Šostakoviče, Prokofjeva nebo Albana Berga.
Druhý houslový koncert napsal Martinů pro houslistu Mischu Elmana, proslulého interpreta velkých romantických koncertů, a skladbu přizpůsobil charakteristickým rysům jeho hry, dal mu v ní prostor uplatnit jeho emocionalitu a expresivitu. Zdá se, jako by Martinů psal svůj druhý koncert také pro vás, skvěle odpovídá vaší umělecké konstituci… Jaký k ní máte vztah a jaká bude vaše interpretace?Ano, je to tak. Martinů byl skutečně do jisté míry inspirován Elmanovým stylem, jeho druhý houslový koncert je snad ještě romantičtější než celá řada jeho skladeb. Ale neřekla bych, že Elman měl na jeho kompozici zase tak velký vliv. Velké štěstí je, že se nám dochovala nahrávka jeho premiérového uvedení a tudíž víme, jak skvělou práci na koncertu Elman odvedl, stejně jako Bostonský symfonický orchestr. Pro mě je však zásadní jiná věc. S každou skladbou, kterou studuji a hraji, musím navázat osobní, emocionální vztah, musím vědět a cítit, že mám jejím prostřednictvím co říct.
Když toto sblížení nevznikne, je pro mě velice těžké se nový kus naučit. Na konci sice stojí dobrý výsledek, ale já přesto preferuji, když vznikne okamžitá a silná emocionální vazba. A to je případ Martinů druhého koncertu a vlastně všech skladeb Martinů, které jsem slyšela a hrála. A co se týče mé interpretace - můj přístup je romantický, impresionistický, není to přístup 20. století.
V hudebním světě máte díky svému talentu privilegované postavení, jste to vy, kdo si ke svým koncertům vybírá orchestry a dirigenty. K provedení Martinů druhého koncertu jste přizvala amerického dirigenta Davida Zinmana. Spolupracujete s ním často, v roce 2013 jste s ním natočila Dvořákův Houslový koncert. Čím je pro vás hudební spolupráce s ním tak výjimečná? Jednoznačně kombinací jednoduchosti a jeho zkušeností. Je to velice skromný člověk i hudebník, jako osobnost je velice plachý. Jeho hlavním cílem je dělat dobrou hudbu, profesionální práci. Právě s ním jsem většinu koncertů dělala poprvé. Například Bartókův první koncert, nebo třeba koncert Nicholase Marra, to pro mě byl neuvěřitelně silný zážitek. Především proces přípravy – piloval každý detail, velice důležitá je pro něj souhra, sblížení orchestru a sólisty. A to je i případ Martinů druhého koncertu. Plně mu jako hudebníkovi a dirigentovi důvěřuji, jeho koncerty jsou vždy na té nejvyšší profesionální úrovni. A navíc – má background houslisty, což je velice příjemné. Ví přesně, co dělám, rozumí technice hry, takže se od něj pokaždé i něco přiučím.
Co říkáte na přístup České filharmonie k interpretaci hudby Martinů? Je něčím specifický? Jistě že je. A to, že chtějí jeho hudbu hrát co nejlíp. Myslím, že mají velkou radost, že Martinů hudbu mohou hrát a také dělají skvělou práci.
Před dvěma lety jste s britským muzikologem Brianem Largem začala o Martinů připravovat film pro BBC. Jaký je záměr filmu, jeho cíl? A v jakém stádiu je v současné chvíli jeho realizace? Ach, na to se mě raději neptejte… S realizací jsme zatím nezačali, je velký problém sehnat na film finance. Náš hlavní záměr byl ukázat, jaká osobnost a skladatel Martinů byl, jak se v průběhu času měnil a vyvíjel. Cílem filmu bylo připravit Martinů cestu na koncertní pódia, upozornit na něj studenty. Tam je třeba začít. Když sami hudebníci nestudují a nehrají jeho skladby, těžko se někam pohneme. Začínám ale ztrácet naději, že se tento projekt někdy uskuteční.
Tím se vlastně vracíme na začátek. Ke komplikované situaci kolem Martinů i k vaší permanentní snaze o propagaci jeho hudby. Dnes večer za ni od Nadace Martinů obdržíte pamětní medaili. Co pro vás toto ocenění znamená? Je to pro mě samozřejmě velká čest a mám z toho ohromnou radost. Mám ale pocit, že to ocenění přichází tak o deset let dřív… Tak ráda bych pro Martinů udělala mnohem víc! Na druhou stranu mě to zavazuje dál pokračovat v mé misi…
Prozraďte nám své další plány. Jste houslistkou s neobyčejně bohatým repertoárem, který neustále rozšiřujete. Jakým autorům, jakým skladbám se v současnosti věnujete a na co se chcete soustředit v nejbližší budoucnosti? Rozhodně na hudbu 20. století. Mnoho koncertů jsem zatím ještě nehrála. Chci studovat Barbera, Korngolda, chci pokračovat také v propagaci hudby Paula Hindemitha. Velice mě také zajímá tvorba současných autorů. Je zkrátka mnoho hudby, která musí být objevena a hrána.
A jak pokračuje vaše klavírní kariéra? No fantasticky! Ne, žertuji. Tak jednou, dvakrát ročně si zahraji komořinu. A upřímně - jsem ráda, že tomu tak je.
Kromě toho, že jste vytíženou umělkyní a učitelkou jste i matkou dvou dětí a manželkou. Řekněte mi - jak všechny ty role zvládáte skloubit dohromady? Myslím, že klíčem je znát své priority a umět říkat ne. Nemyslím si ale, že by se můj osud nějak výrazně lišil od osudu jiných žen. Všechny se snažíme najít rovnováhu mezi kariérou a rodinou. A to je samozřejmě těžké.
