„To, co chci dávat lidem prostřednictvím hudby je láska“
Estonský soubor Hortus Musicus, který se proslavil propojováním hudební historie a současnosti, vystoupil 26. května v Praze. Ve Dvořákově síni Rudolfina zahájil hudební festival Respekt stylově různorodým programem.
Vedle hudby renesančních a raně barokních autorů zazněla také hudba současných skladatelů jako je Giya Kancheli nebo Alexander Knaifel. Nechyběly přirozeně ani skladby estonského skladatele Arvo Pärta, který se souborem řadu let úzce spolupracoval.
Co chtěl Andres Mustonen, zakladatel a umělecký vedoucí souboru dramaturgií pražského koncertu vyjádřit? Svůj vlastní duchovní svět a zároveň jsem chtěl dát prostor harmonii mundi, harmonii světa. Harmonie totiž není jen otázkou hudby, existuje naprosto ve všem. Často se od ní ale v našich životech vzdalujeme, stejně tak jako od všeho duchovního a posvátného. Co se týče hudební roviny - myslím si, že lidé obecně dělají velké rozdíly mezi starou a současnou hudbou, jsou to pro ně dva protichůdné, kontrastní světy, něco jako černá a bílá. V mém chápání je ale každá hudba - ať už ta starší nebo soudobá - vyjádřením lásky, krásy a humanity. Hudba, kterou hrajeme a kterou budeme prezentovat také v Praze, nemá nic společného se současným světem komerce. To, co chci dávat lidem prostřednictvím hudby je láska. A láska je harmonie. A tu potřebujeme všichni.
V obecném povědomí je soubor Hortus Musicus spojen především s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, se kterým jste v minulosti intenzivně spolupracovali, Pärt napsal přímo pro váš soubor řadu skladeb a dokonce o něm prohlásil, že sehrál klíčovou roli v jeho myšlenkovém a stylovém obratu směrem k technice tintinnabuli. Jak byste popsal roli, kterou v rozvoji a formaci souboru sehrál on? Arvo Pärt je úzce spojen především s našimi začátky, s dobou před čtyřiceti lety. Tehdy jsem založil soubor a vstoupil s Arvem do úzkého vztahu. Pärt tehdy procházel avantgardní etapou, hodně se zabýval technikou koláže. Když jsme jako soubor začali aktivně fungovat, Pärtův styl se začal měnit. Arvo se vrátil k soustředěnému studiu jednohlasu a pečlivě prozkoumával význam každé noty a melodie. Tehdy jsme společně s ním začali objevovat nový svět. Fungovali jsme jako jedno tělo a ovlivňovali jsme se vzájemně. Arvo psal nové skladby a my jsme je hned hráli. Mimo komornějších skladeb i ty rozměrnější, například Tabulu Rasu nebo jeho Cantus na památku Benjaminna Brittena. Rostli jsme a vyvíjeli se v souzvuku s Pärtovou hudbou i spiritualitou. Jeho role v rozvoji souboru je tedy zásadní.
S Arvo Pärtem vás pojí nejen profesní, ale i dlouholetý přátelský vztah. Mohl byste zkusit nakreslit prostřednictvím slov jeho portrét? To je velice těžké, protože stejně jako každý z nás se i Arvo Pärt neustále mění. Pokud bych ale měl pojmenovat nebo vykreslit jeden hlavní rys jeho osobnosti, pak je to zřetelný akcent na čistotu, na prostotu věcí. Je to neobyčejně senzitivní osobnost s ohromným smyslem pro detail. V jeho filosofii hudby záleží na každé jednotlivé notě - a pokud je správně pochopena a zahrána - pak už to je dost, v tom samotném je pro něj krása. Dnes je to slavný umělec, který je hodně prezentován i ve vnějším společenském a mediálním prostoru, ale uvnitř je to stále křehký a senzitivní člověk.
Jaký vztah souboru a Arvo Pärtea v současné době? Píše ještě skladby pro Hortus Musicus? Arvo Pärt dnes píše především orchestrální a symfonickou hudbu, pro menší komorní soubory už příliš netvoří. Jeho hudbu ale uvádíme stále, stejně jako hudbu jiných autorů, kteří pro nás v minulosti psali, například Giyi Kancheliho, Sofie Gubaiduliny nebo Valentyna Silvestrova.
Jaká jsou hlavní těžiště souboru v současné době? Na co především se ve své interpretační tvorbě soustředíte?Naším mottem odjakživa byla a stále je „hudba bez hranic“. V naší tvorbě se stále zabýváme vztahy a souvislostmi mezi jednotlivými hudebními kulturami - mezi evropskou, židovskou a arabskou. Mým cílem je vystavět jakousi novou instituci hudby, její bezbariérové provádění i vnímání. Podle mého názoru totiž hudba skutečně nemá hranic a nezáleží na tom, kdo a kde ji napsal. V mém pohledu záleží na tom, kdo danou hudbu právě provádí. Jaká je osobnost tohoto člověka, jeho lidský obsah. Je neobyčejně důležité, jak jakožto interpret porozumíte hudbě a v jaké emocionální intenzitě jste schopen a ochoten ji druhým lidem předat. Pro mě je hudba prostředníkem předávání energie, duchovních hodnot, léčivým nástrojem bolestí a nemocí společnosti. Jsem si jistý, že kdyby všichni interpreti přemýšleli tímto způsobem, náš svět by byl mnohem bohatší.
Vaše poslední nahrávka s názvem Stará hudba třetího milénia pochází z roku 2011. Téměř čtyři roky jste nevydali novou desku. Připravujete v současné době nějaký nahrávací projekt? Musím se přiznat, že už nechci dělat vůbec žádné nahrávky. Jednak mám z tohoto způsobu práce dojem průmyslové výroby a pak mi vadí, že na nahrávce je jednou provždy něco dáno. Já jsem ale jeden den nějakým člověkem, ale druhý den už jím nejsem. Měním se každý den a nechci, aby mě někdo někam škatulkoval. Velmi rád s lidmi sdílím živou, živě prováděnou hudbu, a tomu se chci také v budoucnosti věnovat. Každý rok s ansámblem odehrajeme na dvě stě koncertů na různých místech světa. V úvahu by tedy možná připadala nějaká živá nahrávka. Když někdo bude mít chuť ji s námi udělat…
