V Českém Krumlově propojili západ, východ i střed světa a dýchali v jediném hudebním rytmu
Dvacátý čtvrtý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov uzavřel slavnostní koncert. V Zámecké jízdárně se představili mladí zahraniční umělci - venezuelský violoncellista Carmine Miranda a jihokorejský houslista Ji Man Wee. V doprovodu Jihočeské filharmonie zazněly sklady Ludwiga van Beethovena, Roberta Schumanna i Antonia Vivaldiho.
Orchestr i sólisté hráli pod taktovkou Mária Košíka. Dlouholetého dirigenta Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, který dirigoval v mnoha evropských zemích, v USA i v Japonsku. Na jih Čech se jako dirigent vrátil po dvaceti letech. První tóny patřili podle Mária Košíka Vivaldimu záměrně, představili se na něm totiž oba sólisté: „I když některé pasáže byly pro čtyřiadvacetiletého violoncellistu ještě náročné, především z emocionální stránky, z celku jsem měl nesmírnou radost, protože je jistě důležité takto podporovat mladé talenty.“
Koncert pro violoncello a orchestr a moll Roberta Schumanna v podání Carmina Mirandy zaujal posluchače natolik, že mladému umělci aplaudovali vestoje. Mladý violloncelista Carmine Miranda už získal například stříbrnou a bronzovou medaili Global Music Awards 2014 a vystupoval také ve významných světových koncertních sálech včetně Carnegie Hall.
V Českém Krumlově se ale podle svých slov představil úplně poprvé: „Říkává se, že hudba je univerzálním jazykem a já to mohu potvrdit jednak v obecné rovině, ale i na základě zkušeností z tohoto večera. Jen si představte, já jsem se narodil ve Venezuele, pocházím zčásti z italských kořenů, žil jsem a žiji ve Spojených státech amerických. Můj kolega je z Jižní Koreje, dirigent je ze Slovenska. A hudba nás spojila.“
Také jihokorejský houslista Ji Man Wee si za své zpracování koncertu pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena vysloužil ovace vestoje. Pro čtyřiadvacetiletého umělce to byl jedinečný zážitek, při kterém se podle něj hudebně propojil západ, východ i střed světa: „Pro mne na tom bylo úžasné především to propojení navzdory rozdílům. Měl jsem pocit, že jsme jedno společné dokonce tělo, nejen těleso, že dýcháme ve společném rytmu.“
