Vadim Repin dvakrát v Praze (Dvořákově)
Jeden z nejvyhledávanějších houslistů současnosti vystoupil po dva večery na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha. Zastihla ho redaktorka Markéta Kaňková.
Na Dvořákově vystoupíte ve dvou zcela odlišných rolích. Jako komorní hráč a jako sólista vystupujícího s velkým symfonickým orchestrem. Která z těchto rolí lépe odpovídá Vašemu lidskému a hudebnímu založení?Osobně si myslím, že mezi komorní a symfonickou hudbou není žádný rozdíl. Hudba mluví sama za sebe, nezávisle na tom, kolik hudebníků se právě nachází na pódiu. V obou případech jde o hudební dialog, který by hudebníci měli vytvářet. Takže mezi dvěma programy, které uvádím na Dvořákově Praze, osobně nedělám žádný rozdíl.
Jedním z Vašich partnerů v komorním programu je český violoncellista Jiří Bárta. Jak vnímáte setkání s tímto hudebníkem? Před chvílí jsme skončili naši první zkoušku, která trvala několik hodin. Bylo to velmi příjemné a přátelské setkání. Jiří Bárta je skvělý hudebník a je pro mě velká radost s ním hrát. Také pianista Konstantin Lifschitz je vynikající muzikant. I s ním se setkávám poprvé. Na zkoušce jsme nejen intenzivně hráli, ale udělali jsme si také čas na to, abychom si jen tak popovídali, protože to lidi sbližuje. Myslím, že po tak příjemně stráveném čase pro nás bude radost zahrát si společně na jednom pódiu.
V úterý budeme mít možnost poslechnout si Váš výklad Prokofjevova druhého houslového koncertu. Na ruské houslové koncerty jste odborník. Proč jste si ze všech těch skvělých děl vybral pro pražský koncert právě toto? Tento Prokofjevův koncert je podle mě jednou z nejúžasnějších skladeb, které kdy byly napsány. Je jednoduše fenomenální. Proto jsem ho chtěl zahrát na Dvořákově Praze. Tentokrát je to Prokofjev, příště to bude zase něco jiného.
Vaším partnerem bude Velký orchestr Petra Iljiče Čajkovského. Jak se Vám hraje s tímto orchestrem? V čem vidíte jeho hlavní přednosti, jeho kvality? Je vždy velice těžké podat nějakou definici, když se jedná o orchestr. Každý orchestr má svého ducha, svou atmosféru, svou osobnost. Velice si cením Vladimira Fedosejeva, který tento orchestr už třicet let vede. Odehráli jsme společně mnoho koncertů na mnoha místech světa. Před několika měsíci jsme hráli v Londýně, zanedlouho spolu letíme do Japonska. Je to vždycky velký zážitek, na kterém se do velké míry podílí naše přátelství a touha dělat společně na každém koncertě dobrou hudbu.
Patříte k hvězdám ruské houslové školy. Přes svého pedagoga Zakhara Brona navazujete na tradici hráčů, jako byli Igor Oistrach nebo Boris Goldstein. Kam se podle Vás od dob těchto velikánů ruská houslová škola vyvinula? Jaké jsou její dnešní kvality, její specifika? To je velice těžká otázka. Spíše než o ruské škole bych mluvil o ruské tradici. O velice specifické tradici, která učí milovat svůj nástroj, respektovat svou profesi a taky ctít publikum. Je to krásná tradice, jíž se snažím být součástí a jsem hrdý na to, že jsem ve svém životě potkal lidi, jako byli Richter, Oistrach nebo Boris Goldstein, který byl učitelem mého učitele. ¨
Jste považován za jednoho z nejlepších houslistů současnosti. Je vůbec v hudbě a v hraní ještě něco, v čem byste chtěl být lepší, něco, na čem cítíte potřebu stále pracovat? Řeknu Vám, že s narůstajícím věkem je stále těžší zůstat na stejné profesionální úrovni. Aby se člověk zlepšoval a rostl, musí vyvíjet dvojnásobné úsilí. Přidávají se k tomu další věci. Žijete svůj osobní život a je třeba, abyste prostřednictvím hudby intenzivně vyjadřoval to, co prožíváte za hranicemi hudby. Určité skladby hrajeme celý život, a proto je třeba, aby se v jejich interpretaci odrážela naše životní zkušenost, aby se prohlubovala, a tím se prohlubovala sama hudba. Život a způsob, jakým ho žijete, lidé, kterými se obklopujete, to vše má na Vaše umělecké schopnosti a cítění velký vliv. Samozřejmě že pokaždé, když vstupujete na pódium, chcete podat co nejlepší výkon. A být toho schopen je svým způsobem nikdy nekončící proces.
Nejradši ze všeho máte prý ruskou a francouzskou hudbu. A co Češi? Česká hudba Vás ničím neoslovuje, neinspiruje? Naopak. Jedním z mých nejoblíbenějších skladeb je Janáčkova houslová sonáta. Češi také napsali řadu skvělých symfonických děl. Například Antonín Dvořák nebo Bohuslav Martinů. Myslím, že je to výjimečná, neskutečně bohatá hudební kultura, kterou obdivuje celá planeta, celý svět se o českou hudbu zajímá. Já mám teď díky Dvořákově Praze možnost zahrát si s českými muzikanty a je to pro mě velice zajímavá zkušenost, při kterém se učím nové věci. Takže proces pokračuje.
Zajímal by mě Váš názor na smysl, poslání hudby. Před týdnem na Dvořákově Praze vystoupil polský pianista Krystian Zimerman. V jeho hře se odrážela celá životní zkušenost člověka, bylo tam vše – od nejhlubšího smutku až po opojnou radost ze života. Co všechno podle Vás hudba může? Co všechno je možné jejím prostřednictvím dosáhnout? Já si myslím, že nestačí, aby byl člověk dobrý hudebník. K vytváření jedinečných zážitků a hodnot je potřeba také dobré publikum, které je partnerem, který dychtivě očekává a je připraven vstřebat tu neuvěřitelnou sumu emocí, která vychází z umělců. Myslím si, že Praha je přesně takovým místem s takovým publikem. Lidé tady jsou podle mě extrémně otevření hlubokým hudebním zážitkům. Co se týče Zimrmana, jsem také jeho velký obdivovatel. Myslím, že je to legendární hudebník a je to jeho osobnost, která mu umožňuje propojovat lidi se světem myšlenek a citů obsažených v hudbě a plně sdílet magický proces, který se odehrává v průběhu interpretace. A to je nádherné a to je podle mě ten smysl.
